Malebné místo na kopci nad hornickou Příbramí, kde Panna Maria začala konat své zázraky, přitahovalo zpočátku věřící jenom z blízkého okolí.
Dnes je tento barokní architektonický skvost národní kulturní památkou a největším a nejslavnějším mariánským poutním místem v Čechách.
Stanovit přesnou dobu, kdy se z vrchu nad městem Příbram stalo posvátné místo, asi už nikdo přesně nedokáže.
Podle jedné ze starých legend zde už někdy ve 13. století postavil jakýsi rytíř kapličku jako výraz vděku za to, že ho Panna Marie zachránila před loupežníky.
Prameny z počátku 16. století popisují kapličku jako budovu dlouhou 13 metrů, s křivými zdmi a podlahou z udusané hlíny. Další a další pověsti ovšem příbramský vrch spojovaly s působením Panny Marie a zvěsti o vykonaných zázracích přibývaly.
Když král Karel IV. daroval Příbram pražskému arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic, ten prý z úcty osobně vyřezal sošku Panny Marie z hruškového dřeva.
Tenkrát ji uložil ve svém příbramském sídle, ale v roce 1611 zaujala své místo na Svaté Hoře a v následujících stoletích se právě tato dřevěná postava vysoká půl metru stala středobodem celého zdejšího poutního místa.
Svatyně, jakou jinde nenajdete
Dlouho byla svatohorská kaple známá jen věřícím v nejbližším okolí. Všechno změnili jezuité, kterým byla Svatá Hora svěřena do správy po třicetileté válce.
Rychle si uvědomili, že svatý vrch má potenciál proměnit se v jedno z nejvýznamnějších poutních míst v Čechách i v Evropě. O práci na rozšíření Svaté Hory na rozsáhlý poutní areál projevil zájem věhlasný italský architekt Carlo Lurago.
A hned přispěchal s velkorysým projektem, který neměl v tehdejších českých zemích obdoby.
Jeho hlavní součástí na obdélníkové ploše o rozměrech 80×72 metrů, tedy na prostoru o velikosti fotbalového hřiště, byla centrální svatyně obklopená ze všech stran ambity s kaplemi.
Většina stavebních prací se stihla mezi roky 1660-1673, ale v dalších desetiletích a staletích procházela Svatá Hora mnoha dalšími změnami.
Povodně, pády, války a požáry
Už jen ambity uzavírající celý areál ze všech stran si zaslouží naši pozornost. Jejich stěny zdobí výjevy popisující zázraky, které Panna Marie vykonala, včetně letopočtu a čísla, pod kterým je příslušný zázrak zapsán ve zdejší Knize milosti.
Jsou rozdělené tématicky.
Severní část zobrazuje nešťastníky zachráněné při povodních, východní stěny jsou věnovány zázrakům spojeným s pády z koní či budov, jižní ambity se zaměřují na případy, kdy šťastně skončily útoky divokých zvířat a také zázračná přežití válečného běsnění, a konečně západní část ochozu připomíná překvapivá vyváznutí obětí úderu blesku či požáru.
V rozích ambitů pak stojí čtveřice osmibokých kaplí pojmenovaných po městech – Plzeňská, Pražská, Mníšecká a Březnická. Srdcem areálu však stojí na vyvýšené terase s balustrádami, na kterou vede čtveřice schodišť.
Je to poutní bazilika Nanebevzetí Panny Marie Svatohorské. Původní gotická stavba ze 14. století byla v následujícím období obklopena ze všech stran barokními kaplemi a tvoří tak unikátní architektonický komplex.
Korunka pro českou sochu
Také nádherný interiér chrámu nepřestane návštěvníka udivovat. Jeho pohled bezesporu přitáhne tepaný oltář celý vyrobený ze stříbra, který vznikal od roku 1684 celých 90 let. Právě na něm je vyhrazeno místo pro sošku Panny Marie.
Nedivme se tomu, že ona i jezulátko v jejím náručí mají temné tváře. Původně světlé hruškové dřevo totiž za staletí postupně ztmavlo. Soška je tradičně oblékána do speciálně ušitých úborů.
Jeden z nich věnovala sošce i sama panovnice Marie Terezie a obětovala na to část svých svatebních šatů. Sošce se v roce 1732 dostalo málo vídané cti – po posouzení všech vykonaných zázraků byla oficiálně korunována.
Slavnost výročí korunovace od té doby patří mezi nejvýznamnější poutě na Svaté Hoře. K jednomu z nejdůležitějších evropských poutních míst se můžeme pohodlně dostat autem, protože parkoviště leží jen 200 metrů od vchodu do areálu.
Návštěvníci však často dávají přednost schodišti, které už od roku 1658 vede z centra Příbrami až na vrchol. Původně otevřené schodiště se na počátku 18. století dočkalo zastřešení a poutníci cestu po něm tradičně absolvovali vkleče.
