Romantický rokokový zámek nás přivítá pokaždé, když vjíždíme do Dobříše. Za jeho fasádou, která nás jistě zaujme při pohledu ze silnice, se ale skrývá mnoho zajímavostí. A to jak uvnitř, tak v zahradách, které ho obklopují.
Romantické místo na okraji dnešní Dobříše zaujalo už krále Václava I., který zdejší původní dřevěnou tvrz proměnil v královský dvorec, vítanou základnu k loveckým radovánkám.
Až jeden z jeho nástupců, Jan Lucemburský, tu nechal vybudovat plnohodnotný kamenný hrad, který dostal jméno Vargač, připomínající označení pro knížecí plášť. Za císaře Karla IV. dokonce na Vargači oficiálně sídlil nejvyšší královský lovčí.
Hrad ovšem zřejmě nepatřil zrovna mezi nedobytné, hlavně za husitských válek byl několikrát poničen a požár v roce 1720 ho už zcela odsoudil k zapomnění.
Zbylé budovy se proměnily v hospodářská stavení a slávu Dobříše převzala stavba, vzdálená jen co by kamenem dohodil.
Inspirace u francouzských králů
Zámek stál nedaleko hradu už delší dobu, po třicetileté válce dostal nový barokní háv, a když ho na počátku 18. století zasáhly dva devastující požáry, nechal kníže Jindřich Pavel Mansfeld postavit zámek vlastně téměř celý nový.
Inspiroval se rokokovou podobou rezidencí francouzských králů, k čemuž samozřejmě neodmyslitelně patřila i reprezentativní francouzská zahrada.
Rod Colloredo-Mansfeldů pak vlastnil dobříšský zámek až do druhé světové války, kdy jej vyvlastnili nacisté, a po nich pak připadl československému státu. Nastalo období, které bychom v dějinách zámku mohli označit jako spisovatelské.
Romantika bez ústředního topení
S nástupem socialismu se stalo zvykem, že vše včetně umělecké tvorby muselo být náležitě organizováno. Dobříšský zámek připadl Syndikátu československých spisovatelů, který ho proměnil na takzvaný Domov spisovatelů.
Tvořící literáti tu nacházeli potřebný klid a zázemí a Dobříši to zase přinášelo občasné besedy či autorská čtení.
Nacházely si sem cestu i světové veličiny jako Pablo Neruda, Jorge Amado, William Saroyan či Martin Andersen Nexö, pobýval tu i světoznámý fyzik Fréderic Joliot-Curie.
A české osobnosti, přespávající v pokojících na dobříšském zámku, bychom také snadno nalistovali v nejvýznamnějších encyklopediích.
Dlouholetým nájemníkem byl spisovatel Jan Drda, potkali bychom tu Josefa Kainara, Vítězslava Nezvala, Eduarda Petišku nebo Valju Stýblovou, na čas se tu zabydlela i herečka Adina Mandlová nebo další ze spisovatelských legend Vladimír Neff.
Spolu s ním tu pobýval a trávil dětství jeho syn Ondřej Neff, dnes také nepřehlédnutelný autor. „Bylo to tam krásné, ale žádný velký luxus, jak si lidé představovali.
Šlechtické sídlo, tehdy ovšem ještě bez ústředního topení, se společnými záchody a koupelnami na chodbě,“ vzpomínal po letech na čas strávený v zámeckých komnatách.
Své ano si řekněte v konírně
Po roce 1989 se spisovatelé vytratili a o dobříšský zámek se o to víc začali zajímat právníci. Rozhořela se bitva o restituce.
Zájem o navrácení rodového majetku totiž projevili Colloredo-Mansfeldové, kteří také nakonec ve sporu uspěli a v roce 1998 se opět ujali správy svého dávného majetku. Návštěvníci ovšem o možnost prohlídky zámeckých prostor nepřišli.
Už jen rodová sbírka obrazů z 18. a 19. století by dokázala přitáhnout zástupy zájemců. Zámek poskytuje celkem jedenáct expozičních komnat, zařízených ve stylu klasicismu a rokoka.
Kromě ní je tu ale ještě třeba Muzeum hraček včetně repliky staré školní třídy, v níž si děti mohou vyzkoušet i dobové školní pomůcky.
Zmíněnou spisovatelskou éru připomíná pokojík spisovatele, věrně upravený do podoby, jakou si užívali Jan Drda a jeho kolegové.
Zdejší konírna dnes slouží jako oddací síň, honosnější svatbu je možné prožít v zrcadlovém sále, jinak sloužícím především ke koncertům.
A komu se prostředí zalíbí, může se rovnou ubytovat v některém s deseti dvoulůžkových pokojů, nebo se rovnou zamilovat do novomanželského apartmá.
Vytvořit přírodu není jen tak
A pak jsou tu samozřejmě proslulé dobříšské zahrady. V zakládání zahrad spolu už po staletí soupeří dvě základní pojetí.
Francouzské zahrady jsou umělejší, zdobnější a poněkud svázané geometrickými tvary, anglické parky naproti tomu více připomínají původní divokou přírodu, byť náležitě zkrášlenou a pečlivě naplánovanou.
V Dobříši máme unikátní možnost si tyto dvě koncepce porovnat. Zdejší obdélníková dvouhektarová francouzská zahrada, inspirovaná zahradami vídeňského Schönbrunnu, bývá právem označována za českou perlu tohoto zahradního stylu.
Svažitý terén umožnil autorům vybudovat zahradu s pěti terasami, v níž najdeme nejen třeba historickou oranžérii, dodnes fungující jako skleník. Pýchou zahrady je ale především majestátní sousoší s fontánou, zvanou Napájení Héliových koní.
Pískovcové sochy v zahradě pak alegoricky znázorňují lidské činnosti a nesou názvy Domácnost, Řemeslo, Vojenství a Obchod.
Vedlejší anglický park je se svými třiceti hektary o poznání rozlehlejší, vznikl v roce 1816 přeměnou původní bažantnice, a i on nabízí kromě přírodních krás zajímavou podívanou, stvořenou lidskýma rukama.
Jsou tu vyhlídkové plošiny, rybníky, umělé jeskyně či studánky a po širokých cestách se svého času mohly prohánět i panské kočáry.
Čertův most
Návštěvníci anglického parku u dobříšského zámku by určitě neměli vynechat tajemný Čertův most, kterému na romantice nic neubírá to, že je postaven z odpadní strusky ze zpracování železné rudy z nedaleké Staré Huti.
Je nejen patrně jediným mostem na světě, k jehož stavbě byl tento materiál použit, ale jeho černá barva se také dokonale se hodí k jeho názvu. Své jméno totiž získal podle pověsti o chudém ševci, který na tomto místě potkal samotného ďábla.
Ten řemeslníkovi kupodivu neuškodil, ale pomohl, když svou nadpřirozenou silou porazil mohutný strom a uložil ho přes rozvodněný potok jako provizorní lávku. Švec tak mohl včas dorazit na zámek, kam měl v určeném čase dopravit zámecké paní opravené střevíce.
Most z roku 1864 je dlouhý 36 metrů, široký 6 metrů a jeho dva oblouky jsou vysoké přes sedm metrů. Jen ten potok, který nešťastný švec nemohl překonat, už v parku dávno neteče.
