Když se před staletími stavěl Trojský zámek, museli dělníci ještě dojíždět pěkný kousek za tehdejší Prahu. Dnes ale tato unikátní stavba patří k barokním chloubám metropole i celé republiky.
Když se někdo narodí do bohaté a vlivné šlechtické rodiny, má samozřejmě k úspěchu a kariéře cestičku umetenou. Musí ovšem prokázat také trochu talentu a píle, jinak svět dostane dalšího zbytečného bohatce.
Potomek vlivného rodu Šternberků, hrabě Václav Vojtěch, patřil ve druhé polovině 17. století k těm, kteří za sebou zanechali významnou stopu.
Jako mladík absolvoval tehdy nezbytnou takzvanou kavalírskou cestu po Evropě, na kterou se tradičně vydávali šlechtičtí synkové, aby poznali svět, a přivezl si domů spoustu nápadů.
Zámek otočit za každou cenu!
Že mu stavění jde a že ho baví, to si vyzkoušel už na zámku na Zelené Hoře či v Horažďovicích. Ale když zdědil po matce pozemky severně od tehdejší Prahy, rozhodl se vybudovat tu něco, na co se jen tak nezapomene.
Ostatně zastával v hierarchii království významné postavení, a doba baroka si hodně zakládala na náležité reprezentaci. Václav Vojtěch hodlal svůj význam podtrhnout i samotným umístěním stavby.
Hlavní sál zámku, který pod jeho dozorem začal na kopci nad Vltavou vyrůstat, spojuje přímka přímo s Pražským hradem, a aby bylo možné takové polohy dosáhnout, nelitoval hrabě dát na jedné straně stavebního pozemku odlámat značný kus skály, zatímco na druhé naopak vytvořit vysoký násep.
Turci stále bojují na stropě
Václav Vojtěch si na stavbu rodového sídla ve stylu římských vil pozval příslušné odborníky – italského architekta Giovanniho Domenica Orsiho a jeho burgundského kolegu Jana Baptistu Matheyho.
Ti zvolili projekt, jehož srdcem se stal již zmíněný ústřední sál, vysoký přes dvě patra.
Vyzdobit ho svými freskami přicestovali italští a vlámští mistři, a motivy jejich maleb jsou opravdu bohaté, od oslavy vítězství nad Turky u Vídně na stropě ústředního sálu až po orientální náměty v takzvaných čínských komnatách v prvním patře.
A o tom, že si výtvarníci dali s výzdobou skutečně práci, svědčí i fakt, že jen v ústředním sále najdeme 1400 čtverečních metrů maleb, v celém zámku pak neuvěřitelných 4000 metrů.
Jak se Troja dostala do Prahy
Autoři stavby si dali záležet i na monumentálním vnějším schodišti, které vystupuje z hlavního sálu. Jeho sochařská výzdoba je inspirována antickými vzory včetně zpodobnění boje Titánů s bohy.
Právě tyto plastiky způsobily, že se pro schodiště ujalo označení Troja, které pak převzala celá oblast,
původně známá pod podstatně méně exotickým jménem Zadní Ovenec. Podle jiných zdrojů ovšem jméno Troja získala oblast z úplně jiného důvodu, a to až v průběhu 19. století.
Lidem totiž ruiny zdejšího starého mlýna připomínaly trosky antických měst, jak je znali ze starých kreseb.
Kašen není nikdy dost
Co by ovšem bylo šlechtické sídlo bez impozantní zahrady? Ta trojská byla založena v typickém barokním stylu, takže nepostrádá nezbytné kašny, antické terakotové vázy, pergoly či altánky.
Ve středu zahrady je pak umístěn labyrint z habrových keřů, kde hledání správné cesty komplikují i důmyslné vodní překážky.
Zanedlouho začali dělníci stavět také přilehlé konírny, oranžerie, mlýn, pivovar a rozlehlou terasu, z níž měl hrabě Šternberk s chotí a dcerou úžasný výhled do okolí. Pýchou zahrad jsou zdejší kašny.
Na jedné z nich, hned pod monumentálním hlavním schodištěm, hrabě Šternberk pro své hosty přichystal i překvapení, když po došlápnutí na určitý schod začala na přítomné z některých soch stříkat voda.
Další dvě kašny najdeme před jižním průčelím, nedaleko stojí další kašna s fontánou. Zahanbit se nedali ani moderní tvůrci, kteří po staletích přispěli kruhovou kašnou s fontánou před severním vstupem.
Kterou Kláru miloval víc?
Za časů hraběte Václava Vojtěcha by nám projít jeho panství trvalo mnohem déle. Rozlehlé pozemky tenkrát zahrnovaly i prostory, které dnes zaujímá botanická zahrada, a patřila k nim také vinice svaté Kláry.
V roce 1695 na vrcholku vinice nechal hrabě postavit barokní Kapli svaté Kláry. Pojmenoval ji tenkrát nejen po svaté Kláře, zakladatelce přísného řeholního řádu klarisek, ale také po své milované manželce Kláře Bernardině z Maltzanu.
Ke kapli bylo možné od zámku až na vrchol vinice vystoupat po speciálně postaveném schodišti.
Když prodat, tak císařovně
Václav Vojtěch ze Šternberka toho za svého života dokázal hodně.
Byl členem místodržitelského sboru Českého království, prezidentem apelačního soudu i nejvyšším sudím a dotáhl to až do funkce nejvyššího hofmistra – druhého nejvýznamnějšího zemského stavovského úředníka celé země.
Nesplnil se mu jen jeho velký sen přivítat na Trojském zámku samotného císaře. A už vůbec nebylo v jeho silách uchovat zámek ve vlastnictví svého rodu.
Po půlstoletí od jeho smrti totiž jeho potomci zámek prodali a jen malou útěchou může být, že kupcem byla sama Marie Terezie.
Ta ho sice pořídila pro svůj Ústav šlechtičen, kde se mladé urozené dámy učily správnému vychování, ale i ona sama tu několikrát pobývala.
I v přírodě se dobře vyučuje
Stát získal zámek s přilehlými pozemky od posledního soukromého majitele v roce 1922 a správce státního rozpočtu určitě těšilo, že na to nemusel vynaložit ani korunu.
Velkostatkář Alois Svoboda totiž svůj majetek věnoval státu u příležitosti 70. narozenin T. G. Masaryka, ovšem s podmínkou, že bude sloužit osvětě, například školství. K uskutečnění projektu jakési výchovné osady školních pavilonů se ale nikdo neměl.
Za osvětu však můžeme s klidným svědomím považovat i zoologickou či botanickou zahradu, které pak byly obě na původních šternberských pozemcích založeny.
Jedna prohlídka přece nestačí
Obě tyto vážené instituce samozřejmě existují dodnes a návštěvníci mohou využít unikátní vstupenky, zvané Trojská karta. Nabízejí totiž zvýhodněné vstupné současně jak do zámku, tak do sousedních areálů zoologické zahrady i botanické zahrady.
Výhodou pro spěchající turisty je především to, že není nutné absolvovat všechny tři prohlídky zároveň – karta platí od dubna až do září. Kdo nechce investovat do vstupenky, může se alespoň pokochat krásou trojské zahrady, kam je vstup volný.
Foto: Shutterstock