Strakonický hrad oplývá bohatou historií i mnoha legendami. Celá staletí patřil k hlavním sídlům řádu johanitů, po rozsáhlé rekonstrukci sem ale míří davy turistů. V jeho rozsáhlých prostorách je totiž neustále co objevovat.

Podle pověsti je jednou z nejznámějších obyvatelek strakonického hradu Bílá paní, dcera Oldřicha z Rožmberka. Pokud se zjevila, všichni s napětím sledovali její náladu.

Tradovalo se totiž, že pokud se přízrak usmívá, bude se obyvatelům hradu dařit dobře, běda ale, jestli bude Bílá paní smutná. To totiž může znamenat, že v dohledné době někdo z panujícího rodu Rožmberků opustí tento svět.

Rod Bavorů se dělí o hrad

Počátky hradu Strakonice se datují k roku 1220 a jsou spojeny s rodem Bavorů, který si tak ke svému jménu přidal přídomek „ze Strakonic“. Jako první vzniklo opevnění včetně hlubokého příkopu, byla vybudována část kostela s věží, ambit a palác s kapitulní síní.

Hrad byl zřejmě dostatečně prostorný, protože už v roce 1243 Bavor I. jeho polovinu daroval řádu johanitů, který si zde zřídil své sídlo neboli komendu. Práce na stavbě se ovšem nezastavily. Pokračoval v nich Bavor II., který nechal vystavět nový palác s věží.

A jeho následník, zvíkovský purkrabí Bavor III. se nechtěl nechat zahanbit, a tak nejen vylepšil opevnění, ale přestavěl také původní hranolovou věž na gotickou věž, dnes známou jako Rumpál.

Poslední převod odchází

Tím ale éra Bavorů skončila. S nástupem 15. století získali johanité hrad celý, a protože jejich pražské sídlo bylo zničeno, stal se strakonický hrad sídlem českých velkopřevorů řádu.

To nebyla nijak nevýznamná čest, protože řád měl takových velkopřevorství na světě jen šest. A také johanité pokračovali v stavebních úpravách.

Komtur řádu Jan III. z Rožmberka na počátku 16. století postavil věž Jelenku, přestavěl obytný palác a přidal severní opevnění, o dvě století později došlo na přístavbu barokního zámku.

Johanité tu působili dál až do roku 1951, kdy byl poslední převor uvězněn tehdejším režimem. To už ale měl strakonický hrad za sebou i jiné těžké časy. Už za války nacisté část necitlivě ubourali, aby tu mohli vzniknout byty pro představitele NSDAP.

Tradice medové kaše

Nádvoří hradu pamatuje jednu zajímavou tradici. Ve středověku tu bývávalo zvykem podávat chudým u kamenného stolu medovou kaši.

Když pak hrad přešel do vlastnictví řádu johanitů, zvyk se mírně pozměnil a místo kaše nyní příchozí jednou ročně před svátkem Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna dostávali libru chleba, žejdlík piva a krejcar.

Tradice podávání medové kaše sice skončila už na konci 18. století, ale na potřebné se nezapomnělo.

V roce 1784 řád založil nadaci, do městské pokladny složil 213 zlatých a od té doby až do první světové války město z úroků dokázalo pomáhat nejchudším obyvatelům.

Obraz se mění v relikvii

Areál hradu nedaleko soutoku Otavy a Volyňky tvoří celkem tři nádvoří. Jednou z dominant je i původně románský kostel sv. Prokopa už z počátku 13. století. Jeho hlavní oltář pochází z roku 1693 a jeho výzdobu možná obstaral významný malíř Karel Škréta.

V boční lodi kostela je pak obraz Narození Páně s pohnutým osudem. Originál se podařilo objevit v troskách kostela zdevastovaného za třicetileté války a stal se tak významnou relikvií, že byl nakonec uložen v Římě.

Tam ale na konci 19. století podlehl požáru, a tak dnes ve Strakonicích můžeme obdivovat jen jeho kopii, ovšem i tak vzácnou – pořízena byla totiž v roce 1650.

Do hladomorny schody nevedou

Prohlídka hradu nás zavede třeba k Panskému domu v jihozápadním rohu druhého nádvoří. Tento hradní palác měl původně gotickou podobu, ale tu už bychom museli dobře hledat po pozdějších renesančních změnách.

Zdaleka viditelné jsou pak dvě hlavní hradní věže, o kterých už víme, že se jmenují Rumpál a Jelenka.

Rumpál na druhém nádvoří je starší, pochází už z počátků hradu ve 13. století a své jméno získal podle rumpálu, kterým se do jeho podzemní hladomorny spouštěli vězni. Pro současné turisty je ovšem mnohem příjemnější cesta vzhůru.

Po 96 schodech se totiž dá vystoupat až na ochoz a prohlédnout si nejen Strakonice z ptačí perspektivy, ale dohlédnout třeba až na Boubín.

Břit proti dělům a vodní obludy

Ochozy měl Rumpál původně dva, ale dochoval se jen ten spodní. Rumpál měří 35 metrů a zajímavý je svým takzvaným břitem – ostrou hranou, která měla odklánět nepřátelské dělové koule.

Zajímavé na něm jsou také chrliče pro odvod dešťové vody, kterým stavitelé vtiskli podobu nadpřirozených oblud. Rumpál se za staletí stal symbolem hradu a patrně nebude chybět takřka na žádné fotografii z mnoha akcí, které se na hradě během roku pořádají.

Dlouho ukrytá krása

Věž Jelenka měla na rozdíl od bojovného Rumpálu jiný účel. Od počátku sloužila k hostinám, především k radovánkám rytířů po jeleních honech. Odtud také pochází její jméno.

Hlavní sál se pyšnil cenným kazetovým stropem, z arkýřových oken se naskýtal pohled do hradního příkopu. Kdybychom ovšem do Jelenky vstoupili někdy na počátku 19. století, nad její krásnou výzdobou bychom asi neužasli.

Po tehdejší přestavbě zmizela renesanční okna, unikátní strop a další stavební prvky, které teprve konec 20. století musel znovu objevovat.

Trucbašta je lepší než palác

Jedna věž se do dnešních časů přece jen nedochovala, a přitom měla velice zajímavou historii. Na konci 19. století si totiž bohatý strakonický občan a jeden z majitelů zdejších fezových závodů Izák Stein postavil hned vedle velkopřevorského sídla honosný dům.

Taková konkurence se johanitům nelíbila, tím spíš, že Strakoničtí začali Steinově rezidenci přezdívat palác. A tak johanité rychle přistavěli vysokou zeď bránící pohledu do hradních zahrad.

Měla kulatou věž a byla v ní knihovna, ale lidé ve Strakonicích věži neřekli jinak než Trucbašta. Zbourána byla až v počátku 20. století, když bylo třeba vybudovat novou silnici.

Dlouhé čekání v bezedné díře

Cenná je také kapitulní síň, které se říkávalo také kaple sv. Jiří. Historicky vzácný je zejména portál ve východní zdi a kruhové okno nad vstupem z nádvoří. Dochované nástěnné malby pocházejí ze 14. a 15. století.

Ke zdejší kapli se váže stará pověst o pyšné a marnivé hradní paní. V dobách, kdy celé okolí trpělo hladomorem, si na důkaz svého bohatství rozhodla nechat vyrobit střevíčky z chlebového těsta.

Když si v nich poprvé vyrazila na mši do kaple, ozval se třesk a paní se propadla vzniklou dírou do podzemí. Protože si sestoupit do zdánlivě bezedné jámy nikdo netroufal, byl tam spuštěn jeden z odsouzenců v hladomorny ve věži Rumpál.

Po vytažení vyprávěl, že paní je v podzemí přikována k železnému sloupu a vysvobození se dočká teprve tehdy, až na třetím hradním nádvoří vyroste strom, někdo z něj vyrobí kolébku a v té usne nevinné dítě. Zdá se, že paní v chlebových botkách se kolébky stále nedočkala.

Vězení v černé kuchyni

Za pozornost stojí také křížová chodba s cihlovou žebrovou klenbou, jedna z prvních částí, které johanité nechali vybudovat. Právě tady si můžeme udělat dobrou představu o původní gotické architektuře strakonického hradu.

Ambity jsou vyzdobeny nástěnnými malbami, které tvoří jeden z nejrozsáhlejších cyklů svého druhu v Čechách. A zrekonstruovaná černá kuchyně s pecí u průjezdu z druhého na třetí nádvoří připomíná, jak se na hradě žilo v časech středověku.

Zdejší prostory si ale při rekonstrukci vyžádaly nemalé úsilí, protože černá kuchyně se v průběhu staletí změnila třeba v pekárnu, prádelnu, byt, a dokonce i ve vězení. Dnes v průběhu sezony slouží také k pořádání krátkodobých výstav.

Muzeum se stará o opravy

Strakonický hrad dnes vítá návštěvníky a nabízí jim mnoho zážitků. V hradním paláci a v jižní části hradu sídlí Muzeum středního Pootaví. Prostory prošly v uplynulých pěti letech zásadní rekonstrukcí za 140 milionů korun.

Zachránit se podařilo poničené nástěnné malby ze 13. století v kapitulní síni a ambitech, důležité bylo také zrestaurování kamenných prvků stavby. V hradním paláci také vznikly dva nové sály pro přednáškovou činnost, stejně tak si polepšila knihovna.

Těžko si představit, že celková rekonstruovaná plocha hradu dosáhla 2300 čtverečních metrů.

Švanda dudák by měl radost

Kromě oprav hradu jako takového se podařilo třeba vybudovat jedinečnou expozici dud a dudáctví, koneckonců kde jinde než právě tam, kde je doma Strakonický dudák a kde se hra na dudy dokonce vyučuje i na hudební škole?

Největší dudácká sbírka ve střední Evropě zahrnuje přes stovku nástrojů reprezentujících různé typy dud. České dudy jsou zastoupeny nejen tradičními nástroji z 19. století, ale i výrobky současných tvůrců.

Je vaše sedačka také ze Strakonic?

Samostatná expozice zavede návštěvníky také do historie textilní výroby ve Strakonicích.

Možná nás překvapí, když budeme sledovat proces výroby textilních potahů na automobilové sedačky, protože automobily mnoha značek už od 80. let minulého století právě látky ze Strakonic využívají.

V expozici se toho ale dozvíme mnohem víc hlavně o historicky vyráběných látkách od roku 1482 od klasických vlněných přikrývek přes umělé kožešiny až třeba pro krimplen z poloviny 20. století. Unikátem je zdejší punčochářský stav z roku 1775.

Pusťte se do závodu bez rizika

Na hradě by neměla scházet sbírka zbraní, ale ve Strakonicích si neužijeme tolik kuší a halaparten jako na jiných středověkých sídlech.

Zdejší kolekce se totiž věnuje historii značky ČZ založené v roce 1919. A protože značka ČZ vždycky vyráběla kromě zbraní také motocykly, také ty zdobí prostory muzea.

Pamětníci si mohou připomenout úspěchy československých jezdců na soutěžních, terénních i silničních strojích ČZ a odvážlivci si mohou na trenažéru dokonce vyzkoušet, jak obtížné je řídit silniční motocykl.

Poetické loutky oslavují tradici

To ale pořád ještě není všechno. Od zbraní a motocyklů se můžeme přesunout k něčemu poetičtějšímu. Výstava věnovaná loutkářství připomíná jeho slavnou tradici od 17. století do současnosti s důrazem na umění českých řezbářů a výtvarníků.

A znalci historie zase určitě ocení expozici věnovanou řádu maltézských rytířů neboli johanitů, kteří právě ve Strakonicích kdysi vybudovali jedno ze svých největších sídel.

Kdo zachrání ježka v kleci?

Výstavní sály muzea během roku nabízejí zajímavé akce a výstavy, a tak pokud na strakonický hrad zavítáme od června do září, budeme mít možnost si trochu lámat hlavu.

K vidění je tu totiž interaktivní výstava hlavolamů, a tak si můžeme zkusit vlastníma rukama vyprostit Foglarova ježka z klece, poznat největší evropský hlavolam Big Pelikan a zjistit, jak fungují slavné hlavolamy zvané Ramsesova hvězda, Dürerův čtverec nebo Mosty v Königsbergu.

Děti ocení bludiště, hlavolamovou hernu či možnost vyzkoušet si stavbu vlastního lomeného oblouku z molitanových bloků.

Výjimečnou strakonickou památku by neznalý návštěvník města vlastně mohl snadno přehlédnout. Slavné Masné krámy jsou sice přímo na Velkém náměstí, ale ukrývají se za barokní branou.

Masné krámy jsou historicky doložené už v roce 1333 a je to vlastně zastřešená středověká ulička lemovaná 22 dobovými krámky. Ty jsou různě velké, mají nepravidelný tvar, některé jsou i vybavené sklepy k uchovávání ledu a masa.

Svého času sloužily nejen k prodeji masa, jak název naznačuje, ale nabízely i mléčné výrobky a vejce. Stačilo jen ve dveřích krámku spustit dřevěný pultík a mohlo se prodávat.

Svému účelu masné krámy sloužily ještě ve 40. letech minulého století a potom chátraly, dnes už jsou ale zrekonstruované. Svou zachovalostí i podobou jsou ojedinělé a patří mezi nejcennější památky ve Strakonicích.

Co nesmíte minout: Brána, kterou neuvidíte

Takzvaná Pražská brána známá také jako Písecká byla od první třetiny 16. století součástí městského opevnění v dnešní Lidické ulici. Za staletí zanikla a její pravděpodobné místo bylo známo jen ze starých map.

V roce 2010 při archeologickém průzkumu ale byly přece jen objeveny pozůstatky jejích základů. Současně se podařilo nalézt historickou keramiku nebo zbytky kovových a kožených předmětů. Místo, kde brána stála, ale dnes můžeme navštívit naprosto přesně.

V novém dláždění Lidické ulice je totiž tvar Pražské brány vyznačen půdorysem z lomového kamene a mozaikou v chodnících po obou stranách komunikace.