Klášterní areál v Kladrubech je dokladem toho, že výjimečné památky mohou vzniknout i stranou královských dvorů a metropolí. Ale působení největších architektů své doby nás přesvědčí, že tohle místo vždycky platilo za prestižní.

Už ve 11. století to v Čechách chodívalo podobně jako dnes. Většina politického, společenského i ekonomického života se odehrávala především v Praze a několika dalších menších centrech, zatímco okrajové oblasti nikoho příliš nezajímaly.

Za dobrý příklad mohla posloužit třeba oblast západního pohraničí. Až kníže Vladislav I. se rozhodl situaci změnit a v roce 1115 založil benediktinský klášter v Kladrubech. Byl to krok veskrze prozíravý, protože klášter začal výrazně přispívat k zakládání vesnic, osídlování kraje a zřizování obchodních cest.

Ostatně místo pro klášter bylo vybráno obzvlášť pečlivě poblíž silně využívané evropské obchodní tepny, takzvané Norimberské obchodní stezky.

Ani král nemohl chybět

První románský komplex budov byl dokončen roku 1233 současně s trojlodní gotickou bazilikou a klášter vzápětí osídlili benediktini z bavorského Zwiefaltenu. I tentokrát se projevil zájem nejvyšších kruhů na prosperitě kláštera, a tím i zvyšování vlivu na celý region.

Vysvěcení baziliky se totiž spolu s vysokými církevními hodnostáři a státními úředníky zúčastnil i sám tehdejší panovník Václav I. Na počátku 14. století patřil kladrubský klášter mezi nejbohatší v českém království.

Další roky jeho existence ale nebyly příliš optimistické.

Nechceme tu žádné umění!

Klášter vyplenili a pobořili husité a to, co z jeho bohatství zbylo, se v následujícím období stalo obětí takzvaných obrazoborců – fanatiků usilujících o zničení náboženských symbolů. Byla to doba, v níž bylo nenávratně zničeno množství gotických uměleckých památek v kostelích a klášterech.

Ostatně, o rozsahu ničení svědčí a architektonický nález z roku 1996, kdy bylo v kladrubském klášteře odhaleno 1400 fragmentů opukových skulptur a stavebních zlomků z druhé poloviny 14. století. Tohle těžké období ale klášter přestál, dočkal se renovace a opravený kostel byl roku 1504 znovu vysvěcen.

Ani tentokrát to ovšem neznamenalo, že už navždy bude nad Kladrubami jen svítit slunce. Rozsáhlý požár v roce 1590 si zase vzal hodně z toho, co bylo v nedávné době zachráněno, a to, co zůstalo, zdevastovaly armády během třicetileté války.

A tak se nejslavnější časy kláštera teprve chystaly.

Souboj nejlepších architektů

S nástupem nového století byl v roce 1701 zvolen nový opat Maur Fintzgut, osvícený muž, který se rozhodl pozvednout poněkud zašlou slávu kladrubského kláštera. A začít chtěl od stavby, která bývala pýchou celého areálu – od chrámu Nanebevzetí Panny Marie.

Ten byl v notně pošramoceném stavu, nemluvě o jeho zastaralé gotické podobě. O pomoc opat požádal renomovaného architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Ten při patnáct let trvající rekonstrukci využil původní románsko-gotické zdivo, ale výslednou podobu už chrámu vtiskl v souladu s dobou i svým vlastním stylem, tedy barokně gotickou.

Výběrového řízení se tenkrát neúspěšně účastnila ještě další hvězda dobové architektury Kryštof Dientzenhofer, ukázalo se ale, že právě Santini byl dokonalou volbou. Jeho obdiv ke gotice se totiž neomezoval jen na napodobování, ale stavitel dokázal oživit osvědčené postupy zcela novými nápady.

Ostatně dokázal to nejen v Kladrubech, ale třeba také při obnově chrámu v Sedlci u Kutné Hory nebo svým projektem kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.

Chrám v Kladrubech byl slavnostně vysvěcen v roce 1726 a dodnes je se svou délkou 93 metrů třetím největším chrámem v českých zemích. Santini na podlahu chrámu umístil velkou osmicípou hvězdu. Je to takzvaná Mariánská hvězda, symbol Panny Marie, ale je to také architektův oblíbený symbol, který najdeme na většině jeho staveb.

Pokud se zúčastníme prohlídky, možná nás průvodce vyzve, abychom se postavili do středu hvězdy a vyzkoušeli si, zda nepatříme k těm, kteří v tu chvíli pocítí příliv pozitivní energie. A současně si můžeme vyzkoušet i jednu pověru, která se ke zdejšímu chrámu vztahuje.

Položí-li poutník minci na hladinu vody ve zdejší nádobě a mince zůstane ležet na hladině, pak to znamená, že dotyčný má čistou duši.

Svatostánek plný světla

Santini si projekt obnovy kostela vzal opravdu za svůj. Osobně totiž navrhl kromě základní architektonické koncepce také mnoho detailů stavby i vnitřního vybavení. Podle jeho návrhů tak vznikly hlavní oltář, kazatelna či varhanní skříň, ale i chórové lavice.

Právě proto chrám zapůsobí na návštěvníka stylovou jednotou a sladěností. A záležet si dal i ve své parádní disciplíně – práci se světlem. Chrám tak překvapí pokaždé jinou atmosférou podle toho, jaké je počasí či v kterou denní dobu ho navštívíme.

Sám Santini by ovšem vytvořit veškerou výzdobu sotva zvládl. Měl však zdatného a rovnocenného pomocníka rovněž zvučného jména. Byl jím sochař Matyáš Bernard Braun, z jehož dílny pochází nejen několik oltářů a dřevěné sochy světců v nadživotní velikosti nebo výzdoba mauzolea Vladislava I.

Koruna může nahradit věže

Při pohledu na chrám Nanebevzetí Panny Marie, svatého Benedikta a svatého Wolfganga, jak oficiálně zní celý jeho název,nás okamžitě zaujme, že na rozdíl od většiny podobných staveb vlastně nemá žádné věže.

Ty původní gotické Santini nemilosrdně zboural a nahradil je překrásnou kopulí, kterou navíc zakončil korunou. Podle některých tato koruna symbolizuje zakladatele kláštera, knížete Vladislava I., podle jiných je vyjádřením zasvěcení kostela Panně Marii, královně nebes.

Vnitřní výška kupole dosahuje téměř čtyřiceti metrů a nahoře je v ní osvětlovací otvor neboli oculus.

Když klášter patří vojevůdci

Přestavět celý klášter je samozřejmě nad síly jediného člověka, a tak rekonstrukce pokračovala i po Santiniho smrti. Práce na novém konventu se ujal Kylián Ignác Dientzenhofer. Konečnou podobu klášter dostal až v roce 1770, ale příliš dlouho se z ní jeho obyvatelé i návštěvníci netěšili.

O patnáct let později císař Josef II. v rámci svých reforem klášter zrušil a vnitřní zařízení kromě oltářů byla rozprodáno nebo umístěno do jiných kostelů. Kladrubský klášter čekala neslavná doba, kdy se postupně stal kasárnami, nemocnicí či invalidovnou.

Příliš se toho nezměnilo, ani když v roce 1825 celý objekt spolu s panstvím a 23 vesnicemi získal v dražbě známý polní maršál Alfréd Windischgrätz. Sice tu zřídil rodinnou hrobku a pivovar, ale správě majetku neměl příliš času se věnovat, a podle toho také klášter zanedlouho vypadal.

Nicméně Windischgrätzové si Kladruby ponechali až do roku 1945, kdy o ně přišli na základě Benešových dekretů. Novým majitelem byl tedy stát, ovšem to neznamenalo, že majitelem pečlivějším, natož pak bohatším.

Zmohl se jen na přeměnu kláštera na sídlo státního statku, a přestože už v průběhu 80. let se začalo s některými nutnými opravami, až po roce 1989 se poměry přece jen zlepšily.

Přivoňte si k sochám

Klášter se stal národní kulturní památkou a dnes ho každoročně navštíví na dvacet tisíc lidí.

Prohlídky je zavedou nejen do chrámu, ale i do opatského bytu, kaple Všech svatých, zimního refektáře, lapidária Braunových soch či do knihovny rodu Windischgrätzů. Příchozí se zajímají nejen o vnitřní prostory, ale přijíždějí i na pravidelné akce, jakou je historický jarmark, a především na koncerty vážné hudby včetně festivalu Kladrubské léto.

Prostory kláštera dnes v přízemí bývalé latinské školy nabízejí také jednu atraktivní expozici, kterou hned tak někde neuvidíme. I když zrak nebude tím hlavním smyslem, kterým ji budeme vnímat. Nese název Archiv vůní a je to přehlídka vonných látek vůní a parfémů.

Na vlastní nos si můžeme prohlédnout a očichat 120 aromatických látek a esencí včetně speciálních parfémů, vyvinutých právě pro účely této výstavy a pro prostory kláštera. Můžeme si tak přivonět třeba k deseti vůním, vytvořených podle zdejších soch Matyáše Bernarda Brauna.

Klášter žije i po setmění

Klášter Kladruby najdeme v okrese Tachov nedaleko Stříbra, z něhož sem snadno trefíme po silnici číslo 193. Parkoviště je přímo před hlavním vstupem do kláštera. A jedna malá pozvánka na závěr: Pokud se v areálu budete pohybovat po setmění, určitě vám neunikne přítomnost velké kolonie netopýrů.

Klášter je zimovištěm mnoha vzácných druhů a netopýr velký se tu tradičně ve velkém počtu drží i v letní sezoně.

Foto: Shutterstock