Většinu kostelů najdeme na hlavních náměstích, tenhle ale leží trochu stranou městského ruchu. O to je ovšem zajímavější na pohled a také jeho historie se běžným představám o církevních svatostáncích poněkud vymyká.

Tím, co znamenal Baťa pro Zlín, byla na přelomu 19. a 20. století firma Johann Liebieg & Co pro Liberec. Ve čtvrti zvané Perštýn se dokonce zrodilo takzvané Liebiegovo městečko – unikátní jednotná městská zástavba příbytků pro zaměstnance, která nakonec zahrnovala 125 obytných domů.

Nebyly to nějaké strohé paneláky, ale originální stavby s řadou propracovaných detailů včetně dřevěných okenic nebo pečlivě vyřezávaných vstupních dveří, jedinečných pro každý z objektů.

Vše pro péči o zaměstnance

Zaměstnanecké sídliště vznikalo postupně už od poloviny 19. století a postupem času se ukázala potřeba ho doplnit o další nezbytné stavby. Toho se ujala baronka Marie Pavlína Liebiegová.

Na její náklady tu v 80. letech 19. století začal vznikat takzvaný Špitálský okrsek Vincentinum, který zahrnoval mateřskou i obecnou školu s cílem postarat se nejen o sirotky, ale formou jakési družiny i o děti vytížených zaměstnanců.

Do Vincentina nechala baronka povolat příslušnice ženské větve řádu lazaristů ze Štýrského Hradce, které byly pro správu sirotčince nejvhodnější, protože tento řád je založen právě na péči o potřebné.

Za čtyři roky hotovo

Součástí Vincentina se měl ovšem stát i kostel a jeho patronem se nemohl stát nikdo jiný než svatý Vincenc z Paoly, patron lazaristů. Základní kámen byl položen 31. srpna 1884 a celou stavbu se podařilo dokončit do čtyř let.

A nutno říci, že vídeňští architekti Richard Jordan a Josef Schmalzhofer po sobě rozhodně nezanechali žádnou tuctovou památku. Kostel navrhli z červených lícových cihel opatřených červeným nátěrem, některé z výrazných architektonických prvků navíc zvýraznili bílou barvou.

Průčelí zaujme režným zdivem, kombinovaným ze světlého kamene. Pískovcové prvky jako římsy nebo ozdobné sloupy byly speciálně dodány až z německé Pirny. Kostel v novorománském stylu má dvě věže zakončené zvonicí, stavba je nad hlavní lodí zakončena kopulí a přiléhá k ní také budova fary.

K výzdobě kostela byly povolány významné osobnosti z řad kameníků a malířů jak z Čech, tak z Rakouska, malířská díla se však do dnešních dob bohužel nedochovala. Kostel totiž čekala řada období, kdy doslova bojoval o svou existenci, což se zásadně podepsalo na jeho stavu.

Nebudou hvězdy ani žampiony

Ten okamžik nastal krátce po druhé světové válce. S odsunem německého obyvatelstva a nástupem nového režimu přestal být kostel využíván a bohoslužby tu definitivně skončily v polovině 50. let. I když byl nyní v majetku státu, vlastně se nevědělo, co s ním.

Nějakou dobu si liberečtí hýčkali plány vytvořit z něj hvězdárnu, z tohoto projektu ale nakonec sešlo. Stejně tak byly nakonec plány proměnit kostel v sídlo tělovýchovné jednoty nebo v restauraci a neujal se ani návrh místního občana, který sliboval, že ve sklepě kostela bude pěstovat žampiony.

A tak jako záchrana na poslední chvíli přišla v roce 1972 žádost Církve adventistů sedmého dne, kteří o stavbu projevili zájem. Stát se tenkrát chátrající památky zbavil za 30 316 korun. Nemusel se tak už starat o rekonstrukce a opravy, ale zároveň ztratil vliv na rozhodování o její další podobě.

Kostel jiného druhu

Kostel sv. Vincence by tak pamětníci poznali už jen zvenčí, odkud je stále stejně krásný jako za liebigovských dob. Uvnitř ale jeho uspořádání doznalo zásadních změn. Do interiéru bylo vestavěno další patro, či pokud počítáme i podlahu v kopuli, vlastně patra dvě.

V souladu se zásadami adventistů je výzdoba strohá a účelová. Oltář nahradilo baptisterium – prostor pro křty dospělých ponořením do vody. Adventisté kladou důraz na práci s dětmi, a tak v bočních lodích přibyly hrací koutky, aby si děti mohly během obřadů užít své a nenudily se.

Nové využití kostela samozřejmě poněkud komplikuje jeho prohlídky, protože je přístupný pouze členům církve. Dostat se dovnitř umožňují tak jen výjimečné akce, například oblíbená Noc kostelů. V jejím rámci pak mají návštěvníci možnost dostat se třeba až pod strop původní kopule, která dnes slouží jako mládežnická klubovna.

Foto: Shutterstock