Pokud bychom v našich dějinách hledali největšího odborníka na české hrady a zámky, nejspíš by vyhrál legendární historik přelomu 19. a 20. století profesor August Sedláček, autor monumentálního patnáctidílného spisu Hrady, zámky a tvrze království Českého.

Hrad Zvíkov v něm prohlásil za krále českých hradů.

Zveme vás na jeho prohlídku, abychom se společně přesvědčili, zda měl pan profesor pravdu. Správný historik by svou prohlídku bezesporu začal v okamžiku samotného založení hradu.

Co by za to dal, kdyby mohl být přítomen okamžiku, kdy skalnatý ostroh u soutoku Vltavy s Otavou někdy na počátku 13. století navštívil sám král Přemysl Otakar I. a rozhodl, že právě tady, na místě prastarého hradiště z doby bronzové, vyroste pyšný hrad.

Tajemné runy záhady zbavené

Když po necelém století vládnoucí rod Přemyslovců vymřel po meči, začal Zvíkov měnit majitele. Dlouho o něj usilovali Rožmberkové, protože ho vnímali jako příliš silnou konkurenci.

Podařilo se jim to alespoň do doby, kdy od nich Zvíkov vykoupil zákazník nejmocnější – císař Karel IV. Ten si hradu obzvláště považoval a zařadil ho dokonce do seznamu takzvaných nezcizitelných hradů, tedy takových, které ani sám panovník nesmí dát do zástavy.

Otec vlasti na Zvíkov rád jezdil a dokud nebyl dokončen Karlštejn, uložil zde dokonce i vzácné korunovační klenoty.

Vybral pro ně komnatu zvanou Korunní síň v prvním patře nejstarší věže na hradě, které se říká Hlízová věž nebo také Markomanka podle znaků vyrytých v kamenných kvádrech připomínajících markomanské runy.

Jméno věže se zdmi silnými až tři metry se zachovalo dodnes, i když už víme, že ve skutečnosti se jedná o dobové kamenické značky.

Kdo se odváží čelit obyvateli věže?

Jak vlastně Zvíkov získal své jméno? Stará pověst praví, že dcera samotného praotce Čecha se jednou zamilovala do chlapce, kterého jí přísný otec neschvaloval, a oba neposlušné milence proto vyhnal z domu.

Ti se usadili v lesích, kde je Čech po letech náhodou našel, a když spatřil jejich roztomilé děti, zželelo se jim jich a postavil jim na usmířenou srub. A protože si v něm rychle zvykli, začali mu říkat Zvykov.

Mnohem známější Zvíkovskou legendou je ale ta o zvíkovském raráškovi. Zaznamenána byla už roku 1597 a vypráví o zlém duchovi, který strašil v Korunní síni a rád činil příkoří dělníkům pracujícím na opravě hradu.

Rarášek má prý podobu skřeta s červenou čapkou a ohnivýma očima a trochu připomíná dvorního šaška. Ne vždy ovšem lidem ubližuje, umí i přinášet štěstí. těžko ale říci, zda má prsty i v jiné pověsti spojené s Markomankou. Kdo se v ní totiž prý odváží přespat, do roka zemře.

Stejný kámen už opraváři nesehnali

Každý hrad jednou čeká těžká zkouška, a Zvíkov jich musel podstoupit několik. obléhání husity v roce 1429 ještě přestál a dnes se díky tomu může pyšnit skvělou sbírkou kamenných dělostřeleckých koulí.

O dvě století později, ač podstatně vylepšil svá opevnění, už ale po porážce stavovského povstání podlehl císařským vojskům. Byl tenkrát vyrabován a zpustošen a nadlouho nastoupil cestu k zániku.

Tím spíš, že když ho převzali Schwarzenberkové, ponechali si jako hlavní sídlo Orlík a ze Zvíkova byl najednou hrad druhé kategorie. Po velkém požáru v polovině 18. století už skutečně vypadal spíše jako ruina než jako kdysi pyšné královské sídlo.

Ovšem Schwarzenberkové ho neopustili. Rozsah jejich rekonstrukčních prací můžeme snadno rozpoznat i dnes. Původní kamenné zdi mají o něco růžovější odstín než nově vsazené části, jimiž rod Schwarzenberků v posledních desetiletích 19. století hrad zachránil.

Památky zachráněné před vodou

Pár let po druhé světové válce poměry nepřály šlechtickým majetkům a Zvíkov přešel do vlastnictví státu. Napuštění Orlické přehrady bohužel zaplavilo podhradní městečko s gotickým kostelem svatého Mikuláše, protože hladina se náhle zvýšila o 25 metrů.

Z kostela se dochoval zvon z poloviny 14. století, který byl před zatopením zachráněn a dlouho sloužil v místní kapli svatého Václava. Dnes už se ale Zvíkov opět odráží ze tří stran v hladině ve své plné kráse a každý rok jej navštíví kolem 30 000 lidí.

Přijet mohou až na parkoviště sotva půl kilometru pod hradem, hodně jich ale využívá také zelenou a modrou turistickou trasu anebo v sezoně i lodní dopravu od zámku Orlík až k přístavišti pod hradním ostrohem.

Na hradě pak nejvíc zájemců přitahuje Královský palác s Markomankou a rekonstruovanými sály, v nichž přitahuje pozornost třeba model hradu nebo historický nábytek a oltář přenesený ze zatopeného kostela svatého Mikuláše.

Zimní nájemníci hradních sklepení

Zvíkov se ale může pyšnit také kaplí svatého Václava, která k věži přiléhá. Šťastným řízením osudu se dochovala v téměř nedotknuté podobě ze 13. století. Od počátku měla reprezentovat královskou moc a bohatství.

Proslulé dlaždice s dvouocasým českým lvem, jimiž je vydlážděna, jsou dokladem mimořádné zručnosti řemeslníků z doby Přemysla Otakara II. Nesou na sobě nápis, který zní: Lvem mne nazývají, králové české země mne nosívají.

Zvíkov za dobu své existence hostil mnoho nájemníků, někteří jsou ale přece jen výjimeční. Hradní sklepení jsou totiž už dlouho zimovištěm netopýrů. Odborníci jich tu při sčítání vždy na přelomu ledna a února napočítají až osm různých druhů.