Celkem 177 malých ostrovu a ostrůvků, které se před miliony let vynořily při utváření zemského povrchu z moře nedaleko dnešní Austrálie, tvoří současné království Tonga. Lokalita je zajímavá nejen tím, že je turisty nazývána rájem na zemi, ale také proto, že jde o území, které je obýváno po velice dlouhou dobu, a vědcům tak nabízí pohled do dávné historie kolonizace Tichomoří.

Dávní předci současných obyvatel místních ostrůvků se přepravovali i tisíce kilometrů po širém oceánu, a kolonizovali tak jeden ostrov po druhém.

Zdá se, že ostrovy v Pacifiku byly osídlovány ve třech velkých migračních vlnách třemi různými etniky. Před 60 000 až 35 000 let vyrazili na cestu Papuánci a obsadili Austrálii, Novou Guineu a přilehlé ostrovy.

Okolo roku 3000 př. n. l. z Tchaj-wanu se směrem na jih vydali Lapitové, kteří v době kolem roku 1500 př. n. l. pronikli na území Papuánců a odtud se přes souostroví Nové Kaledonie dostali na ostrovy Fidži, Tonga a Samoa.

Třetím etnikem jsou Polynésané, kteří svůj původ odvozují od Lapitů. Ti z ostrovů Tonga a Samoa v době od přibližně roku 200 př. n. l. do roku 1000 n. l. objevovali a osídlovali východ, sever a jih Oceánie.

Mezi archeologické nálezy, které vědci učinili na ostrově Tongatapu, patří keramiku typická pro Lapity. Je charakteristická zdobením skořápkami měkkýšů či pískem, barevnými minerály nebo sopečným sklem.

Tato kultura je stále zahalena rouškou tajemství, nicméně archeologové a antropologové předpokládají, že osídlili tuto část tichomořských ostrovů jako první a na ostrově Tonga žili již v letech 1500 př. n. l.

Vědci se na základě archeologických nálezů domnívají, že zdroje v moři byly postupně vyčerpány, a tak se obyvatelé ostrova museli přeorientovat od rybolovu, či sběru mušlí a želv na zemědělství a chov zvířat.

Zemědělci pěstovali kořenové plodiny taro neboli kolokázii jedlou a jam, jenž je znám i jako sladké brambory. Kromě toho sbírali plody ovocných stromů, kokosové ořechy či banány. Hlavní objevy zbytků po osídlení byly učiněny zvláště ve velkých lagunách na pobřeží či přímo na některých plážích.

Naopak ve vnitrozemí ostrova byly objeveny jen zbytky malých usedlostí, a to především v místech, kde byla naleziště sopečného skla, obsidiánu.

První osadníci

Vědci pomocí genetické analýzy kosterních pozůstatků čtyř žen, které se podařilo objevit, zjistili, že první lidé přišli na ostrov Tonga a také na poměry Tichomoří nedaleký ostrov Vanuatu, který je vzdálen přes dva tisíce kilometrů, pravděpodobně z oblasti dnešního Tchaj-wanu či ze severu Filipín přibližně před 2300–3100 lety.

Ovšem zcela jisto není. Existují totiž námitky, že tito lidé, než dorazili do svých cílových destinací, udělali si přestávku na Šalamounových ostrovech, Papui- Nové Guineji, nebo dokonce v kontinentální Austrálii.

A na všech místech se mohli mísit s domorodým obyvatelstvem, které na těchto místech žilo již po tisíce let před jejich příchodem, a podle některých antropologů tak skutečně činili. Ovšem na Vanuatu ani na ostrově Tonga nikdo nežil a lidé, kteří sem dorazili, jsou tak skutečně prvními místními osadníky.

Analýza navíc prokázala, že DNA, která je typická pro Papuánce, se do DNA těchto osadníků „přimíchala“ přibližně před 1200–2000 lety. Zřejmě tedy na ostrovy v tuto dobu dorazili další osadníci, tentokrát z řad původních obyvatel Papuy.

Podobná genetická zjištění očekávají vědci i při potenciálních nálezech dalších kosterních pozůstatků i na jiných ostrovech v rozlehlých dálavách Oceánie.

Důležitý stát uprostřed oceánu

Tonga postupem času nabývalo na důležitosti a tonganský náčelník jednotil ve 12. století některé u ostrovů včetně Vanuatu do Tonganské říše, které po následujících 400 let patřilo v Pacifiku výsadní postavení.

Tongané totiž byli nejen vynikajícími mořeplavci schopnými kolonizovat i vzdálené ostrovy, ale byli také vynikajícími válečníky, kteří si dokázali s případným odporem domorodců poradit.

Archeologické nálezy ukazují, že Tonžané často cestovali i do vzdálených míst v Mikronésii na Fidži, a dokonce i na Havaj. Umožňoval to hlavně „moderní“ vynález – katamarán. Místo do té doby běžného plavidla s jedním trupem začali pro delší cesty využívat dvoutrupé lodě se dvěma identickými, ale propojenými základnami.

Katamarán podle odhadu archeologů mohl měřit až 25 metrů a při ponoru cca 60 cm dosahoval rychlosti přibližně třinácti kilometrů za hodinu. Na jednou katamaránu bylo schopno cestovat asi dvacet lidí se zásobami na čtyři až šest týdnů.

Symbolem tonžských nájezdníků byl zvuk obřích bubnů potažených hovězí kůží. To, co jim však v řadách domorodců na ostrovech, kam mířili, zajišťovalo hlavní obdiv, byly jejich fyzické proporce. Tonžané byli totiž hodně vysocí – válečníci a králové měli v průměru dva metry na výšku.

Jejich schopnosti se ukázaly i později, když k ostrovům připlouvali první evropští dobyvatelé, kteří si chtěli ostrovy podmanit.

Jako první sem v roce 1616 doplul nizozemský mořeplavec Jacob Le Maire, ale na ostrovech nezakotvil. To učinil až další Nizozemec Abel Tasman v roce 1643. V letech 1773, 1774 a 1777 tu kotvil anglický kapitán James Cook, který ostrovy nazval Přátelskými ostrovy, neboť ho zdejší obyvatelé srdečně přivítali.

Jenže přátelství a srdečnost ostrovanů byla jen předstíranou zástěrkou pro plánované přepadení. Kapitán Cook však stihl odplout dřív, než k přepadení došlo.

V roce 1779 sem dorazili první britští misionáři, ale někteří byli zabiti hned po vylodění, jiní se ukrývali až do doby, kdy jim byl zajištěn bezpečný odvoz do Austrálie. Ostrované neměli k bílým dobyvatelům důvěru a většina kontaktů mezi nimi a bělochy skončila krveprolitím.

Tak byla například povražděna posádka lodi Port-au-prince a loď byly vyrabována a potopena.

Konverze domorodců ke křesťanské víře se povedla misionáři Walsteru Lawrymu, kterého si oblíbil tehdejší mladý válečník Tu’i Tonga, který se roku 1835 nechal pokřtít a přijal křesťanské jméno George Tupou I. Panovnická linie Tupou zde vládne dodnes.

Foto: PX FUEL, Pixabay, Shutterstock