Někdy před sto miliony let pokrývalo území dnešního Českého Švýcarska druhohorní moře. Když pak ustoupilo, zanechalo po sobě mnoho bizarních geologických útvarů, která pak ještě dotvořila eroze. Ten nejzajímavější čeká jen pár kilometrů od Hřenska.
Pískovcová skalní brána stála na svém místě už miliony let, ale pro lidi jako by dlouho neexistovala.
Hustota osídlení nebyla velká a obyvatelé měli dost starostí s vlastní obživou, než aby se chodili kochat přírodními útvary, které jim k žádnému užitku nebyly. Tak tomu bylo až do poloviny 18. století.
Tehdy do Čech zavítali dva švýcarští malíři, aby si trochu oddechli od náročné práce v drážďanské galerii. A protože měli smysl pro estetiku a krásu, skalní most, který se před nimi najednou vyloupl uprostřed lesů, jim naprosto učaroval.
Byli to právě oni, kdo dali zdejšímu kraji jméno České Švýcarsko. A začínalo přibývat zvědavců, kteří toužili zjistit, co je pravdy na těch zvěstech o úžasné nádheře uprostřed divočiny.
Pro romantiky i podnikavce
Zatímco prostí lidé dál Velkou bránu, jak se jí tehdy říkalo, spíš přecházeli bez povšimnutí, návštěvy byly výsadou bohatších.
Měšťané a šlechtici, kteří sem za pomoci nosičů a mezků vážili tak dlouhou čtyřkilometrovou objevitelskou cestu z Hřenska, ovšem na jejím konci vyžadovali trochu pohodlí, a tak se tu podnikavcům brzy vyplatilo zřídit stánek s občerstvením.
Místních dobrot si užívaly i celebrity. Zvlášť si zdejší kraj oblíbil milovník všeho romantického, básník Johann Wolfgang Goethe, dvakrát se na tomto pohádkovém místě zastavil i spisovatel Hans Christian Andersen.
Zdejší panství patřilo knížeti jménem Edmund Clary-Aldringen, který sice iniciativně začal vybírat vstupné, ale svých významných hostů si natolik vážil, že pro ně v roce 1881 v těsném sousedství přírodní atrakce nechal vybudovat ubytovací zařízení.
Zámeček přilepený ke skalní stěně dostal tehdy jméno Hotel Prebischtor, později se mu ale začalo říkat Sokolí hnízdo a stojí tu dodnes.
Najdeme v něm stylovou restauraci s původními malbami i obložením stěn, sídlí v něm galerie, informační centrum i Muzeum Národního parku České Švýcarsko.
Má k dispozici i malou nákladní lanovku, takže zásoby se už nemusejí vynášet na zádech jako za časů knížete Edmunda.
Nešetrné turistické boty
Proč se Velké bráně nakonec začalo říkat Pravčická, nikdo vlastně přesně neví.
Žádné Pravčice v okolí nenajdeme, a tak badatelé nakonec usoudili, že název se vyvinul z příjmení Prebisch, které zde v dávných dobách bylo mezi převážně německými obyvateli hodně rozšířené.
Jmenoval se tak ostatně i poustevník, který podle legendy přebýval v jeskyni opodál. Postupným počešťováním výrazu se z označení brány Prebischtor stala brána Přebčská, Převyšovská a nakonec Pravčická.
Byly to doby, kdy bylo vše dovoleno, a tak se turisté bez potíží procházeli přímo po osm metrů širokém skalním mostě. Na okolí tak shlíželi z výšky 16 metrů a od jednoho konce k druhému to měli 26,5 metru.
Rozměry souhlasí i dnes, ale na Pravčickou bránu už se lézt nesmí. Eroze spolu s botami návštěvníků za dobu, co bránu známe, ztenčila skalní most o 80 centimetrů.
Turisté dokázali do měkkého pískovcového povrchu mostu vyšlapat brázdu, takže voda při dešti přirozeně neodtékala dolů jako dřív, ale hromadila se uprostřed a prosakovala skrz skalní most, což erozi urychlovalo.
Div světa stále ještě stojí
Nebezpečné praskliny v pískovci objevili vědci už před čtyřiceti lety a dokonce tenkrát neváhali napustit pískovec speciálním pryskyřičným nátěrem, který měl rozpad materiálu zpomalit. Všichni si ale uvědomují, že je to zřejmě jen odklad.
I Pravčické bráně jednou projde trvanlivost a skalní most se zřítí. V nedávné době to ostatně postihlo i některé podobné unikáty ve světě.
Před pěti lety se například zhroutilo slavné Azurové okno na Maltě, vloni zase Galapágy definitivně přišly o velkolepý Darwinův oblouk. Pravčickou bránu dnes odborníci pečlivě sledují a mají k dispozici i měření online, aby zachytili každý nebezpečný pohyb.
Prozatím však Pravčická brána stále zůstává největším přírodním skalním mostem v Evropě. Svou výjimečnost prokázala i tím, že se probojovala do semifinále celosvětové ankety o 7 nových divů světa.
Pohodlněji, ale stále po svých
K Pravčické bráně se dnes můžeme vydat po mnohem pohodlnějších cestách než v dobách, kdy byla čerstvě objevena. Ale pořád to bude muset být pěšky, protože žádná silnice sem nevede.
Buď si vybereme kratší, ale náročnější trasu po červené značce od Hřenska, nebo zvolíme tu delší, takzvanou Gabrielinu stezku, která začíná v obci Mezní Louka.
A pokud nám po prohlídce skalní památky zbydou síly a čas, můžeme zkusit ještě sejít dolů k řece Kamenici a vydat se na romantickou výpravu do takzvaných Soutěsek, jejíž součástí je i oblíbená jízda na pramicích.
