Snem každého stavitele je vytvořit stavbu, kterou každý na první pohled pozná, přestože ji třeba nikdy ani na vlastní oči nespatřil. Budovy slovenského architekta Dušana Jurkoviče v Beskydech takové jsou.

Stačí nám jen zahlédnout pestré fasády a hned vyhrkneme: Pustevny!

V sedle Moravskoslezských Beskyd nedaleko hory Radhošť bývali tradičně usazeni poustevníci. Právě proto se také tomuto místu začalo říkat Pustevny. Podle legendy se prvním poustevníkem stal muž, který se asketickým a zbožným způsobem života snažil ulehčit osud duchu svého otce.

Ten ani po smrti nenašel klid, stále se nešťastný zjevoval v rodném domě a zoufal si, že během života nedokázal splnit to, co si předsevzal – zajistit své syny na studiích.

První pustevenský poustevník prý modlitbami skutečně kletbu svého otce zrušil a na Pustevnách zůstal až do smrti. Živil se pouze kořínky a dary od lidí z okolí. Později se tu poustevníků usadilo hned několik a dlouho po nich pak zbývaly vykopané jámy.

Posledním byl muž jménem Felix, který ve svém útočišti zemřel v roce 1784.

Okouzlení lidovou secesí

Pustevny v krásné přírodě a s ještě krásnějším výhledem zaujaly na sklonku 19. století členy frenštátského spolku Pohorská jednota Radhošť, kteří se snažili zpřístupňovat Beskydy turistům včetně značení tras a budování ubytoven.

Postavili tu dvě chaty Pústevňa a Šumná, ty nejslavnější budovy ale vznikly až o pár let později. K jejich vytvoření si členové spolku v roce 1897 přizvali uznávaného slovenského architekta Dušana Jurkoviče, který se později proslavil také návrhy lázeňských domů v Luhačovicích.

Při své práci využíval prvků stylu označovaného jako lidová secese a přesně tak také navrhl podobu dvou takzvaných útulen na Pustevnách.

Dostaly jména Libušín a Maměnka a stavba za 82 433 tehdejších rakouských korun pokračovala tak rychle, že datum roku slavnostního otevření začínalo ještě osmnáctkou. Romantické budovy samozřejmě přitáhly další turisty, a tak se na Pustevnách brzy rozjel další stavební ruch.

V roce 1926 byl dokončen moderní hotel Tanečnica a po šesti letech se zprovoznění dočkal i další horský hotel Radegast. Dojem, který u návštěvníků vzbuzují Libušín a Maměnka, ale žádná z těchto podstatně větších staveb vyvolat nedokázala.

Dušan Jurkovič se ostatně postaral také o návrh dřevěné zvoničky v podobném lidovém stylu typickém pro Valašsko a slovanskou architekturu vůbec.

Smutný pohled na vlastní dílo

O tom, jak velký význam autoři novým stavbám přikládali, svědčí i to, že k podílu na výzdobě přesvědčili i malíře Mikoláše Alše. Přispěl kresbami boha Radegasta, dvou zbojníků a slavného portáše Stavinohy z Karlovic.

Podle Alšových návrhů pak akademický malíř Karel Štapfer vymaloval interiéry. V červnu 1928 se pak oběma Jurkovičovým útulnám dostalo cti v podobě návštěvy prezidenta Masaryka.

To ještě nikdo netušil, že Libušín a Maměnka před sebou mají těžké časy. Už v závěru 2. světové války byly oba objekty zpustošeny, protože se staly ubytovnou pro maďarské oddíly Hitlerjugend. Bohužel v takovém stavu své dílo musel během své návštěvy spatřit jen krátce před svou smrtí i sám Dušan Jurkovič.

Za obnovu obou staveb se tenkrát velice přimlouval a asi nemohl předpokládat, že pořádná rekonstrukce Libušína a Maměnky začne od té chvíle až za půl století.

Cennosti ztracené v ohni

Zchátralé Jurkovičovy útulny byly v roce 1995 prohlášeny za národní kulturní památku a s takovými se samozřejmě zachází jinak než s méně významnými stavbami. Brzy byla zahájena generální rekonstrukce, která si vyžádala 25 milionů korun.

Ale v roce 1999, přesně po sto letech od prvního otevření, Libušín a Maměnka na Pustevnách opět zazářily ve své původní kráse. Také zvonička byla opravena a dostala novou šindelovou střechu. Téměř dvě desetiletí se pak turisté vydávali na Pustevny, aby krásu Jurkovičových staveb obdivovali.

To bohužel skončilo v noci z 2. na 3. března 2014, kdy se nad chatou Libušín objevil sloup temného dýmu. Útulna vyhořela téměř kompletně včetně stylové restaurace Stará Pustevna, nejvíce zasažena byla její pravá část s umělecky nejcennějším Jurkovičovým sálem zdobeným freskami a sgrafity s motivy valašských a slovanských pověstí a také s historickým nábytkem včetně stovky vyřezávaných židlí.

Ani 96 zasahujících hasičů ze 13 profesionálních i dobrovolných jednotek nedokázalo Libušín zachránit. A tak se v roce 2017 rozjela další rekonstrukce.

V případě Libušína se ovšem dá spíš hovořit o zcela nové stavbě. Autoři projektu se rozhodli stavět podle původní dochované dokumentace a s využitím dobových technologií. To nejpečlivěji vybrané jedlové dřevo se tedy opracovávalo ručně a do stavby se podařilo začlenit přibližně sedm procent původních trámů, které řádění ohnivého živlu přežily.

Plyn je šetrnější než voda

Současně s výstavbou bylo nutné vyřešit, jaké barvy pro Libušín zvolit. Restaurátoři pečlivě odkrývali jednotlivé vrstvy, aby se dostali k původním nátěrům z Jurkovičovy doby. A nakonec vyřkli verdikt: Barvy po rekonstrukci budou tlumenější než ty křiklavé, na které jsme byli za poslední desetiletí zvyklí.

Stejně jako v roce 1899 byly zvoleny olejové barvy, samozřejmě ty nejkvalitnější, jaké byly dostupné. Proměnou současně prochází i sousední Maměnka. Ta sice požár přestála, ale po sto letech i ona potřebuje náležitou údržbu.

Barvy na obou útulnách se sjednotí, ale uvažované zesvětlení trámů Maměnky, aby se nelišila od zbrusu nového Libušína, bylo nakonec odmítnuto. Maměnka je prostě stoletá a není důvod to skrývat. S otevřením rekonstruovaných útulen se počítá na konci letošního června.

Oproti původnímu plánu vzniklo určité zpoždění, protože bylo nutné vyřešit protipožární opatření včetně uložení nezbytné vodní nádrže do skály. Unikátní jídelna v Libušíně bude navíc střežena technologií dosud na našem území nepoužitou.

Případný požár tam totiž bude hasit speciální plyn, který sníží obsah kyslíku v místnosti a zastaví hoření. Tento způsob často volí největší světová muzea, protože tradičně využívaná voda vždy poškodí drahocenné exponáty.

Už během této sezony tak budeme moci opět obdivovat kompletní krásu Pusteven. K cestě můžeme využít i lanovku, jejíž horní stanice na Pustevnách byla v roce 2017 také obnovena. Dvousedačková lanovka je jedinou v Beskydech, která je v provozu i v letním období.

FOTO: Creative Commons, Pixabay (úvodní foto: Michal Klajban – CC BY-SA 3.0)