Dřevo, pestré barvy a lidové tradice. Tak bychom mohli ve zkratce charakterizovat dílo architekta Dušana Jurkoviče. Jeho stavby jsou dodnes perlami mnoha míst naší republiky v čele s Pustevnami nad Rožnovem pod Radhoštěm.

Našli bychom jen málo architektů, kteří ve své práci tak důsledně a přitom tvořivě respektovali lidové tradice.

Dušan Jurkovič, významný představitel secesní architektury, sice pocházel ze Slovenska, ale řadu svých nejobdivovanějších staveb za sebou zanechal na českém území. Předpoklady pro takové směřování své umělecké kariéry našel už ve své rodině.

Jeho dědeček spoluzakládal Matici slovenskou, tatínek patřil ke známým slovenským vlastencům a maminka byla velkou znalkyní lidového umění.

Zakázka pro nadějného mladíka

Dušan Jurkovič rodinnou tradici naplnil.

Už během praxe v Martině ho nadchla práce lidových tesařů a zanedlouho už se podílel na realizaci staveb pro národopisné výstavy ve Vsetíně a v Praze v roce 1895. Inspiroval se tenkrát lidovými dřevěnicemi ze slovenské obce Čičmany.

Jeho tvorba byla vysoce hodnocena laiky i odborníky a brzy přišla první velká zakázka. Soubor výletních ubytoven Pustevny na Radhošti obdivujeme dodnes.

Na návrhu zdejších secesních staveb začal Jurkovič pracovat už v roce 1897 na zakázku tehdejší Pohorské jednoty Radhošť a už za dva roky, 6. srpna 1899, mohly být otevřeny dvě roubené chaty, kterým se tenkrát říkalo útulny. Stály 82 433 rakouských korun.

Básník dřeva píše paměti

Důležitou osobou se tehdy stal také vsetínský stavitel Michal Urbánek, který jako první přišel s nápadem, že stavby na Radhošti budou mít lidový ráz.

„Pod jeho vedením a dozorem vypracován plán útulny Maměnky a ve stavbu její uvázal se, zajistiv si mé spolupůsobení,“ vzpomínal později ve svých pamětech tehdy teprve třicetiletý Dušan Jurkovič. Právě na Pustevnách si vysloužil svou přezdívku Básník dřeva.

Krása musí být vidět odevšad

Jídelna Libušín začala vznikat hned po útulně Maměnce, dostala jméno vyjadřující poctu české kněžně Libuši a Dušan Jurkovič nejprve musel vyřešit rébus, kam ji vlastně vměstnat. Přece jen prostor na vrcholku mezi již stojícími budovami nebyl neomezený.

Libušín nakonec dostal půdorys kříže, podobný jako u valašských dřevěných kostelů, a i z důvodu onoho nedostatku místa se dočkal propojení se stávajícím objektem, zvaným Pustevňa. Ta ovšem více získala, než ztratila, protože dostala reprezentativnější štít.

Už od počátku Jurkovič myslel na to, jak budou jeho stavby vypadat jako celek.

„Pro volný pohled na Maměnku nutno bylo uťati rohy pravého křídla, aby nezacláněly přicházejícímu z lesa od strany frenštátské,“ popisoval Jurkovič později trampoty s umístěním Libušína.

Už tehdy měl ale takovou reputaci, že se jen hrnuli spolupracovníci slavných jmen. Na výzdobě Libušína se podílel dokonce i malíř Mikoláš Aleš, který poskytl své kresby boha Radegasta, portáše a zbojníků jako předlohu pro výmalbu jídelny.

Génius nosí plány v hlavě

Z druhé světové války vyšly objekty na Pustevnách jako poražené. Nebyl čas ani prostředky na údržbu. Ještě krátce před svou smrtí v roce 1947 Dušan Jurkovič vynaložil hodně sil, aby obnovu svých staveb prosadil.

A když v roce 1950 přišlo znárodnění a přece jen nějaké opravy, Pustevny najednou nevypadaly jako za Jurkovičových časů. Už jen barevnost neodpovídala původní předloze. A tak až po roce 1989 byly objekty znovu otevřeny v důstojné podobě.

Libušín je ale dnes vlastně úplně nový, protože ho v roce 2014 zničil požár a na spáleništi vznikla metodou vědecké rekonstrukce úplně nová stavba, ovšem k nerozeznání podobná té Jurkovičově.

Novodobí řemeslníci použili nejen stejné barvy, ale i staré technické postupy a materiály jako jejich předchůdci před stoletím. „Je neuvěřitelné, co Jurkovič dokázal vymyslet a nosit v hlavě.

Ve věži mají vazby šedesát úrovní nad sebou a každá je jiná,“ kroutil hlavou Jakub Masák, majitel projekční kanceláře, která obnovu Libušína připravovala. Požár už dnes Libušínu nehrozí.

Stavba totiž disponuje nejmodernější hasicí technologií, využívající inertního plynu, který sníží obsah kyslíku v místnosti.

Barevná lázeňská pohádka

Omezovat práci Dušana Jurkoviče jen na Pustevny by samozřejmě bylo naprosto nedostačující. Krátce po dokončení Libušína a Maměnky si otevřel vlastní architektonickou kancelář v Brně a přicházely mu další a další zakázky.

Jednu z nesmazatelných stop po sobě zanechal v Luhačovicích. Tady navrhl unikátní soubor staveb ve svém typickém stylu lidové secese a v letech 1902 až 1904 vlastně vytvořil novou podobu světoznámých lázní. Snad nejznámější je zdejší Jurkovičův dům.

Nevznikl na zelené louce, ale přestavbou starších minerálních lázní z 18. století. Spojením dvou objektů, navýšením o patro a nezbytnou „jurkovičovskou“ fasádou ale architekt stvořil zcela nové dílo, které se hned začalo říkat Barevná pohádka.

Srdce města bít nezačalo

Luhačovice jsou ostatně Jurkovičových realizací plné. Je tu třeba Chaloupka, opět inspirativní přestavba staršího objektu, najdeme tu vilku Jestřabí, dnes proměněnou v komfortní lázeňský hotel, v roce 1909 vznikl Hudební pavilon pro lázeňský orchestr.

Jurkovič vytvořil budovu Vodoléčebného ústavu, postavil Sluneční lázně a stavitel Novák si u něj objednal svou vilu, řečenou Valaška. Mohli bychom dál korzovat Luhačovicemi a objevovat další a další Jurkovičovy nápady.

Bohužel už nedošlo třeba na ambiciózní Jurkovičův plán na představu městského centra, kterému by měl vévodit velkolepý lázeňský dům jako společenské srdce města a jehož součástí měly být i hrázděné, vzájemně propojené pavilony, zastřešující jednotlivé minerální prameny.

Kde všude si váží Jurkoviče

Zlínský kraj samozřejmě patřil k nejčastějším působištím Dušana Jurkoviče, ale i další regiony dodnes jeho stavby hýčkají.

Třeba Nové Město nad Metují díky Jurkovičovi obnovilo svůj renesanční zámek a vytvořilo neopakovatelnou zahradu s originálními dřevěnými stavbami.

Jurkovič se také postaral třeba o projekt budov visuté lanovky na Lomnický štít, vybudoval mnohé vily v Brně, v Praze nebo v Jičíně a jeho nezaměnitelný rukopis nese také turistická Jiráskova chata nedaleko Náchoda v Orlických horách.

Jurkovičovo dílo obdivují ale i v Polsku, kde během první světové války v Haliči vytvořil několik vojenských hřbitovů v lidovém stylu.

Stavba až po sto letech

Kdyby dnes Dušan Jurkovič dostal od osudu šanci znovu se vrátit na tento svět, možná by byl překvapen, že jedna jeho stavba stojí, přestože on sám ji nikdy nedokončil. Je to rozhledna na kopci Brdo nad Rožnovem pod Radhoštěm.

Architekt vypracoval její plány v roce 1896, ale k realizaci se dlouho nikdo neměl. A tak muselo uplynout celé století, než se město rozhodlo na dávné myšlenky navázat.

Rozhledna, vysoká 32 metrů, tak nad rožnovským skanzenem od roku 2012 opravdu stojí, je vyrobena tradičními technikami a barevností nezapře svou příbuznost s Pustevnami.