Jezero Titicaca o rozloze 8000 km² se nachází vysoko v peruánských horách. Jeho hladina zaujme jednak svou velikostí a jednak čistotou, ve které se fascinujícím způsobem odrážejí paprsky právě vycházejícího slunce.

Jezero se ovšem neproslavilo pouze svými přírodními krásami, nýbrž i poklady, které po dlouhá léta ukrývalo pod svou hladinou. A kdoví, kolik jich tam ukrývá dosud…

Po dlouhá léta je jezero cílem turistů, které přitahuje jeho krása, rozloha, jedinečnost, ale také značná tajemnost, úzce související s řadou hodnotných historických nálezů, které se odborníkům daří nalézat v jeho okolí.

Toto místo svou krásou a tajemnou pověstí nepřestává dodnes fascinovat!

Pravěký šperk ze zlata

Byl horký letní den roku 2008, když byl v Peru poblíž slavného jezera objeven zlatý šperk, starý 4000 let. Odborníkům bezprostředně po jeho nalezení došlo, že mají co do činění s nejstarším výrobkem ze zlata na americkém kontinentu.

„Většina expertů tvrdí, že podobné zpracování zlata lze najít pouze v komplexnějších společnostech. V takových, kde už lidé žijí ve vesnicích a existuje rozvinuté zemědělství, které poskytuje dostatek potravin,“

sdělil médiím Mark Aldenderfer z Arizonské univerzity, který tak zdůraznil unikátnost nálezu. Zároveň dodal, že v době vzniku šperku obývali oblast okolo jezera Titicaca stále převážně lovci a sběrači.

Zatímco odhadnout období vzniku šperku nečinilo odborníkům výraznější problém, mnohem větší výzvou pro ně bylo zjistit, jak byl takový šperk vyroben. Sám Aldenderfer se domnívá, že pravěký zlatník tehdy úplnou náhodou narazil na několik úlomků cenného kovu, ze kterých následně v kamenném hmoždíři vyklepal kroužky.

Do nich posléze zasadil malé nefrity a spojením zlatých kroužků dokončil náhrdelník. Není bez zajímavosti, že tento šperk o 500 let překonal stáří dosavadního rekordmana, který byl rovněž nalezen v peruánských horách.

Miliony let starý tvor

Zhruba v polovině roku 2017 přišlo Ministerstvo kultury Peru se zprávou, že byly u jezera Titicaca nalezeny pozůstatky žraloka Pucapampella – obratlovce z dávného devonu, který obýval naši planetu zhruba před 400 miliony let.

Generální ředitelství kulturního dědictví při ministerstvu kultury oznámilo, že prehistorického žraloka objevil tým studentů z Univerzity Puno, spadající do výzkumné skupiny z paleontologického muzea v Punu.

Tvorba záhadné kultury…

K poslednímu nálezu došlo sotva před několika měsíci, když odborníci objevili na dně jezera zachovalé artefakty dávné kultury Tiwanaku. Archeologům se dostala do rukou řada kamenných figurek zvířat a zlatých medailonů.

Přestože nalezený materiál nebyl dosud detailně prozkoumán, mohlo by jít podle odborníků o obětiny bohům, které kultura Tiwanaku obětovala ještě v době, kdy se v oblasti nacházel malý ostrov.

Tam, kde žijí lidé černé krve

Okolí jezera nebylo mrtvé a opuštěné kdysi a není opuštěné ani dnes. Indiánský kmen Urů přišel k jeho břehům již před několika sty lety, když prchal před bojovnými kmeny Ajmarů. Legenda praví, že tito lidé mají černou krev a díky tomu jim nemůže být zima.

To je pochopitelně další z důvodů, proč nemají tamní obyvatelé nouzi o platící turisty, kteří chtějí navštěvovat jejich chýše, ochutnávat tradiční jídla a kupovat drobné, ručně vyráběné předměty.

Na většině míst ve světě platí, že turistický ruch tradiční kultury ničí. U jezera Titicaca je však situace opačná, a kdyby se Urové netěšili takovému zájmu turistů, pravděpodobně by bez větších problémů přesedlali na běžný život obyvatel 21. století.

Záhada nejstaršího města?

Tajemné nálezy a ještě tajemnější obyvatelstvo černé krve ovšem nepředstavují jediné záhady, které okolí jezera obestírají. Mezi ty největší se řadí město Tiahuanaco, ležící zhruba 20 kilometrů od jezera Titicaca.

Čas vzniku a hlubší znalosti jeho dějin postrádáme, řada odborníků se nicméně domnívá, že by se mohlo jednat o město z doby až 15 000 let př. n. l.

Někteří se proto domnívají, že by se mohlo jednat o nejstarší město světa. To už se dnes bude prokazovat pouze těžko, protože z města skoro nic nezbylo. Od 16. století bylo Tiahuanaco systematicky likvidováno v rámci zuřivé katolické kampaně, jejímž účelem bylo vyhladit v Andách modlářství.

Zničeno bylo velké množství tamních soch. Dílo zkázy následně dokonali vandalové, zloději kuriozit a také vesničané, kteří tamní materiál používali ke zvelebování vlastních obydlí.

Ve 40. letech 20. století byla spuštěna snaha o záchranu toho mála, co na místě zbylo – nedotčené sochy byly odvezeny do bezpečí a na místě zůstaly pouze tři, které odborníci alespoň obehnali ostnatým drátem.