Tyčí se na nepřístupné skále do výšky sta metrů nad hladinou Labe a přestože je z velké části pobořený, stále nás nepřestává okouzlovat neopakovatelnou atmosférou. Majestátní hrad Střekov vždycky vyhledávali především umělci a romantikové všeho druhu.

Podle pověsti se zakladatelem hradu stal za vlády prvních Přemyslovců vladyka Střek. Chtěl, aby kamenný hrad učinil přítrž neustálým loupeživým nájezdům na okolní obce. V noci prý jeho družina napínala i řetěz přes řeku, aby lapkové neproklouzli.

Historikové vás ovšem budou přesvědčovat, že pravým otcem myšlenky postavit na tomto místě hrad byl někdy před rokem 1319 sám král Jan Lucemburský. Ten potřeboval z lodního provozu vybírat clo a k tomu účelu chtěl zřídit strážní celnici.

Čedičová skála sto metrů nad hladinou Labe mu přišla ideální. Majitelé hradu se pak za staletí střídali, v roce 1563 jej získal rod Lobkowiczů, kterému patří i dnes. Na svém hradě však mezitím nepanovali stále.

Například za třicetileté války ho obsadili Švédové, kteří se tu zřejmě hodlali usadit na delší dobu, protože jejich střekovská posádka nelitovala sil a pod hradem prohloubila a rozšířila říční koryto, aby válečnou kořist mohla odvážet větší plavidla.

Nebojte se, to je pan skladatel!

Po odchodu Švédů zřejmě nebyl hrad v tak dobré kondici, aby někomu stálo za to ho opravovat a dlouhodobě obývat. Od konce 17. století už pustl vlastně nepřetržitě a možná by z něj dnes zůstalo jen pár balvanů, kdyby 19.

století nepřineslo módu romantismu. Největší umělci té doby propadávali vášni pro historii, rozervané přírodní scenérie a divoké báje. To všechno Střekov měl. A tak si tu začaly podávat pomyslné dveře osobnosti formátu básníka Karla Hynka Máchy, jeho německého kolegy Johanna Wolfganga Goetheho nebo spisovatele Karla Maye.

Střekov si potom zvlášť oblíbil skladatel Richard Wagner. Ten se inspiraci pro další romantickou operu v roce 1842 rozhodl hledat vskutku originálním způsobem. Za nocí se tehdy devětadvacetiletý mladík potuloval po střekovských hradbách zahalen do prostěradla a děsil kolemjdoucí.

Ale zdá se, že na to šel správným způsobem. Netrvalo dlouho a složil zde báseň, která se později stala základem libreta jeho opery Tannhäuser.

Duch, který stále nepřestává plakat

Romantické duše si na Střekově vždycky přicházely na své. Už jen tou nepřebernou nabídkou legend, které se k tomuto místu váží. Asi nejznámější je příběh dcery hradního pána, která se zamilovala do chudého podkoního.

To její otec odmítal připustit, protože si pro dceru už dávno vyhlédl bohatého, i když zlého nápadníka. Podkoního uvrhl do věže a nechal ho tam zemřít hladem. Dívka se poté ze zoufalství vrhla z útesu do labských vln.

Její tělo se nikdy nenašlo a říkalo se, že ho ukryli trpaslíci přímo v nitru střekovské skály. Za deštivých nocí je prý dodnes slyšet úpění ducha nešťastné dívky, který se škrábe vzhůru po temné čedičové skále.

Její osud prý od té doby připomínají pouze něžné kvítky tařice, které tu vyrážejí ze země. Kvetou jen pár týdnů a dávají nám tak najevo, jak krátká byla nenaplněná láska dvou zamilovaných.

Průplav pro ryby v protisměru

Příchozího už po vstupu na nádvoří uchvátí majestátní černá znělcová skála. Dodnes je v ní zaryto šest dělových koulí z dob, kdy hrad obsazený Prusy v roce 1757 obléhala chorvatská vojska pod vedením slavného generála Laudona.

Traduje se, že všech šest koulí najednou je možné spatřit pouze z jediného místa. Pokud ho dokážete objevit, splní se vám tajné přání. Na nádvoří mohou ostatně vstoupit i ti, kteří se do samotného hradu nechystají.

Vstup na něj je totiž volný. Pokračovat dál pak návštěvníci mohou buď s průvodcem, nebo samostatně, vybaveni jen průvodcem tištěným. Ani jedni, ani druzí samozřejmě nemohou minout takzvané Velké stavení – rozsáhlou budovu, v jejímž přízemí je umístěna stálá expozice a v patře potom vyhlídková terasa, z níž se otevírá nevšední pohled na okolní krajinu i na město Ústí nad Labem.

Pohlédneme-li přímo dolů, spatříme také Masarykova zdymadla – dvě plavební komory z 30. let minulého století s vodní elektrárnou a významným rybím přechodem, jímž migrují ryby proti proudu. Zdymadla byla prohlášena za chráněnou technickou památku.

Schody procházejí nad hladomornou

Při procházení hradem si okamžitě povšimneme, jak dokonale je v něm propojena rostlá skála se zděnými stěnami. Na některých místech čedičové útesy vstupují i do samotných místností a vzhledem k jejich rozložení vlastně na Střekově téměř nenajdeme pravoúhlé prostory.

Určitě bychom neměli vynechat takzvanou místnost s arkýřem – jedinou, která bývala v celém areálu vytápená, a venku rozhodně nemineme místo, kde kdysi padací most překlenoval průrvu mezi samotným hradem a předsunutým opevněním.

Ti, kteří potřebují prošmejdit každičký koutek, pak nevynechají ani komůrku hlásného ve věži, do níž je přístup po 49 schodech, zatímco původně tam strážný musel šplhat po žebříku. Pod nohama přitom budeme mít hladomornu, kde skončil život onoho nešťastně zamilovaného podkoního ze staré střekovské pověsti.

Jak se staví parkoviště

A když už se věnujeme legendám, vězte, že dokonce i parkoviště má na Střekově svůj příběh. Na jeho místě v podhradí kdysi stával poplužní dvůr. Když se v roce 1961 chystal Střekov navštívit prezident Antonín Novotný, úředníci organizující jeho cestu dostali strach, že vládní limuzína nebude mít kde zaparkovat a hlava státu se rozzlobí, že se musí trmácet pěšky.

A tak s předstihem zinscenovali požár překážejícího statku a když ten shořel do základů, byla už hračka ruinu strhnout a včas na jejím místě vybudovat parkoviště.