Svah Černého vrchu na jih od Prahy byl v 17. století ideálním místem k založení vinice. Teprve když z původních hospodářských stavbiček vznikla větší opuková usedlost, začali majitelé uvažovat o tom, že by vlastně nebylo tak špatné trávit tu více času.

Po jednom z nich, Františkovi z Bertramu, získal domek i své jméno.

Z dnešního pohledu byli těmi nejlepšími z pozdějších majitelů ti, kteří milovali hudbu. Operní pěvkyně Josefína Dušková s manželem skladatelem a klavíristou Františkem Xaverem Duškem zakoupili Bertramku v roce 1784 a usedlost se rychle stala střediskem hudebního života.

Duškovi tu také rádi přijímali zahraniční umělce, ať už začínající, či proslulé, kteří právě zavítali do Prahy. Není divu, že k těm druhým se zařadil i Wolfgang Amadeus Mozart, s nímž se Duškovi už léta znali.

Ostatně byl to právě Mozart, kdo doprovázel Josefínu při jejím koncertě ve Vídni. Duškovi se zasadili o uvedení Mozartových oper na pražských scénách, a když W. A. Mozart v roce 1787 do Prahy přicestoval osobně, samozřejmě se usadil právě u Duškových.

Důvěra v paní Josefínu

Jeho pobyt ale rozhodně nebyl jen tak nějaká rekreace. Naplno se tu ponořil do práce a dokončoval svou operu Don Giovanni. Vždyť říjnový termín jejího pražského uvedení se neúprosně blížil. Premiéra však dopadla skvěle a nedlouho po ní Mozart své hostitelce a obdivovatelce vyjádřil svůj vděk po svém, když pro ni zkomponoval koncertní árii Bella mia famma, addio. Josefínu Duškovou zřejmě jako pěvkyni velice uznával, protože prý árii schválně vytvořil výjimečně obtížnou a prohlásil, že pokud ji obdarovaná napoprvé nezazpívá bez chyby, noty bez milosti roztrhá.

Vzhledem k tomu, že árie se zachovala dodnes, paní Josefína patrně obstála.

Klávesy, které znaly Mozarta

Podruhé Mozart na Bertramce pobýval o čtyři roky později u příležitosti uvedení své korunovační opery La clemenza di Tito. Samotná Bertramka v Mozartových dobách ovšem vypadala poněkud jinak než dnes.

Největší změny budova v klasicistním stylu prodělala po ničivém požáru v roce 1871. Některé okolní budovy byly zbořeny a navždy zmizel také zahradní letohrádek. Spojení s Mozartovým jménem však nikdy nezaniklo.

V posledních desetiletích si sem lidé zvykli přicházet nejen na vynikající koncerty, ale také prohlédnout si řadu exponátů s Mozartem spojených, zapůjčených významnými institucemi v čele s Českým muzeem hudby, Národní galerií či Uměleckoprůmyslovým muzeem.

Expozice vyplňuje obytné patro se sedmi místnostmi, z nichž ve dvou sám Mozart kdysi bydlel, a kromě původního nábytku můžeme obdivovat rukopisy, dopisy či výtvarná díla, a dokonce i pramen Mozartových vlasů.

Výjimečné jsou i hudební nástroje – třeba kladívkový klavír, na který Mozart hrál v pražském Ústavu šlechtičen, nebo cembalo, které se rozeznělo pod jeho prsty v Nosticově paláci.

Mistr u kamenného stolu

Od počátku patřila k Bertramce také krásná zahrada. Dnes se po ní návštěvníci procházejí v době konání koncertů, a mohou si tak představit slavného skladatele, sedícího u dodnes dochovaného kamenného stolu a komponujícího dechberoucí tóny Dona Giovanniho. Bertramku díky jejímu typickému dvojramennému schodišti na fotografiích pozná i ten, kdo dosud neměl možnost toto nevšední místo navštívit. A že je opravdu výjimečné, o tom svědčí i skutečnost, že v roce 2019 byla Bertramka prohlášena za národní kulturní památku.