Horko, při kterém padají i teploty kolem 70 °C, nemilosrdně vysušuje stavby z pálených cihel, staré několik tisíc let. Co nezničí žhavé paprsky slunce, dokoná vlhkost a sůl.

Přesto ruiny budov města vybaveného koupelnami a kanalizací v dobách, kdy staří Egypťané a Mezopotamci teprve objevovali životodárnou sílu vody, vzbuzuje úžas. Vítejte v tajemném městě Mohendžodaro na jihu Pákistánu.

Cenné nálezy posloužily ke stavbě železnice

Na první stopy dávné civilizace v Pákistánu narazil Charles Masson, dezertér z vojska Britské Východoindické společnosti již na konci 20. let 19. století. O tom, co zde viděl, napsal knihu Narrative of Various Journeys in Balochistan, Afghanistan and the Punjab, 1826–1838 (Příběh různých cest v Balochistánu, Afghánistánu a Paňdžábu), kterou vydal roku 1842.

Líčí v ní objevy, které uskutečnil na návrší u Harappy – města, které protoindické kultuře propůjčilo své jméno. Po Massonovi se sem vydali i další dobrodruzi, kteří chtěli poznat nepoznané.

Jenže cihly ze zdí nalezených po nánosem hlíny posloužily jako stavební materiál pro budování železniční trati z Láhauru do Karáčí, případně se staly součástí domků zdejších domorodců. Horní vrstvy prehistorických staveb tak bohužel navždy zmizely.

Když hrozilo, že by cenné památky mohly být zcela rozebrány, došlo k příznivému obratu.

Další etapu bádání, tentokrát už přísně vědeckou, zahájil rok 1921. Dělníci, pracující na železnici u řeky Indu, během výkopů pro novou trať vyhrabali ze země vypálené hliněné destičky, zobrazující především zvířata doprovázená podivným písmem.

Svůj objev si nenechali pro sebe. Zanedlouho se tu objevil britský archeolog John Marshall, který bádal dál a před očima svých užaslých současníků vyhrabal ruiny celého města. Zřícené zdi z pálených cihel ukázaly, že kdysi náležely třípatrovým, či dokonce čtyřpatrovým domům.

Nechyběla tu také sýpka, zásobárna obilí na horší časy.

Po mnoha tisících let tak znovu spatřilo světlo světa Mohendžodaro, které se nachází asi 600 km jižně od Harappy. Město, které jako by tomu předchozímu z oka vypadlo.

Nečekaný rozmach kultury

Pokračující výzkumy během 20. století odhalily i další sídla, patřící ke stejné civilizaci a do stejné historické etapy. Roku 1968 archeologové vyhrabali sídlo Kálíbanghan, nacházející se v indickém státě Rádžasthán, a také město Lothal.

Další sídlo u Varánasí se podařilo odhalit v roce 1998.

Zdrojem cenných nálezů se stála vesnice Birhana v indickém státě Harijána. Rozsah této kultury je totiž neuvěřitelný. Ačkoli veřejnost dodnes zná hlavně Mohendžodaro a Harappu, ve skutečnosti jde o více měst a rozsáhlou civilizaci, rozkládající se na několika tisících čtverečních kilometrech.

Intenzivní bádání sice probíhá už sto let, ale vědci mají stejně pocit, že stojí stále na začátku. Tolik nezodpovězených otázek Mohendžodaro vzbuzuje.

Opravdu první civilizace?

Kam až sahají prvopočátky této vyspělé kultury? Odborníci tvrdí, že zlatá éra obou nejznámějších sídel harappské kultury začala v období okolo roku 2600 př. n. l. Podle nových studií však musíme jít za jejím nejranějším obdobím mnohem dále do minulosti.

K počátečnímu zrodu došlo možná už před 10 000 lety, takže skutečně může jít o nejstarší vyspělou civilizaci na světě.

Dokládají to analýzy úlomků zvířecích kostí a keramiky z naleziště ve vesnici Birhana. Indický profesor Anindja Šarkar prohlásil na základě provedeného datování nálezů radiokarbonovou metodou, že „výzkum posunul období starověku zpátky až do osmého tisíciletí před naším letopočtem.“

Objev změnil dosavadní znalosti o dávném osidlování dnešní Indie.

Badatelé tedy stále netuší, kdy harappská civilizace přesně začala psát svoji existenci. Stejnou hádankou pro ně však je i totožnost jejích prvních obyvatel. „Jsou docela bez tváře,“ tvrdí upřímně Gregory Possehl, expert na kulturu kolem řeky Indu, který působí na Pennsylvánské univerzitě v Kalifornii.

Naznačuje tak, že o nich víme příliš málo, abychom mohli popsat způsob života těchto lidí a říci o nich cokoli bližšího.

Podle historiků však civilizaci v Mohendžodaru a Harappy založili ádivásiové, tedy původní indičtí domorodci tmavé pleti. Samotné Mohendžodaro mělo podle odhadů v době svojí největší slávy asi 5 milionů obyvatel.

Fantastická je i vyspělost staveb. Zedníci stavěli budovy z kvalitních pálených cihel v době, kdy svět tento stavební materiál ještě vůbec neznal. Tajemství této výroby odhalili teprve mnohem později staří Římané.

Přitom ho obyvatelé oblasti v povodí Indu znali minimálně již 3000 let předtím. Ovšem pozoruhodná je nejen kvalita cihel, ale i charakter samotných budov a ulic Mohendžodara.

„V Mezopotámii směřují ulice k paláci vládce, tady jsou ale ulice rovné a ústí jedna do druhé,“ vysvětluje rozdíly antropolog Jonathan Mark Kenoyer z univerzity ve Wisconsinu. Jednotlivé domy vypadají podobně, chybí cokoli, co by se dalo považovat za sídlo centrální vlády, panovníka nebo panovnice.

Kdo a jak tu tedy vládl? Byl vybírán z elity, měl na vládu dědičný nárok nebo byl volen lidem? Na žádnou z těchto otázek zatím neexistuje správná odpověď.

Mrtví končí v ohni

Nikdo z obyvatel Mohendžodara zřejmě nehromadil bohatství a nevyvyšoval se nad ostatní. Současný britský historik Andrew Robinson se domnívá, že šlo společnost, ve které vládci úplně chyběli. Jenže to nemusí být až tak jednoznačné.

Skutečnost, že ve městě nenarazíme na budovy patřící boháčům ani hrobky a pomníky vládců, ještě nemusí znamenat, že zde neexistovala jakákoli forma řízení společnosti. Už jen sama důmyslná struktura města ukazuje, že někdo musel řídit jeho výstavbu.

Neobstojí ani argument chybějících hrobek. Někdejší ředitel Britského muzea Neil McGregor v této souvislosti upozorňuje, že tato civilizace své zemřelé většinou spalovala. Pohřeb do země nebyl obvyklý.

Budovy se sobě podobají jako vejce vejci, žádná z nich nevyniká nad ostatními. Napovídá to, že společnost harappské kultury se chovala rovnostářsky, jako by mezi lidmi neexistovaly žádné sociální rozdíly.

Podle Kenoyera šlo pravděpodobně o městský stát řízený volenými úředníky. Vzhledem k tomu, že se město rozkládalo na několika kopcích, není vyloučeno, že z každého z nich byli voleni zástupci. Možná šlo o první pokusy o demokratické zřízení.

Skromnost, čistota a pořádek určují charakter celého města. Do popředí se tu dostává technokratický přístup. Zdejší obyvatelé mistrně ovládali výrobu mědi a bronzu, ale zdá se, jako by nástroje z nich vyrobené podléhaly jakémusi přesně danému standardu.

Totéž platí o hrnčířských nebo kamenických výrobcích. Máte pocit, že obyvatelé Mohendžodara patřili mezi lidi bez smyslu pro krásně věci a nikdy se nesnažili odlišit od ostatních? Minimálně v prvním případě se mýlíte.

O jejich zájmu o umění a předměty denní potřeby svědčí nálezy spousty hliněných sošek nebo dětských hraček objevených v domech.

Živé centrum zahraničního obchodu

Pečlivě provedená závaží zase ukazují, že i obchod tu byl přísně hlídán, aby nikdo nešidil. Rozkvět zahraničního obchodu dokládá spousta nálezů – korále z jaspisů a onyxů, zlaté šperky. Panovala tu kosmopolitní atmosféra, sjížděla se sem spousta cizích kupců a nikdo nikomu nebránil, aby ve městě zůstal, jak dlouho chce.

Alespoň to naznačují nálezy. Složení obyvatelstva vypadá z etnického pohledu jako velmi pestré.

A kudy vedly obchodní stezky starých kupců, které neminuly Mohendžodaro? Karavany se zbožím se zřejmě vydávaly náhorními plošinami dnešního Íránu, odkud mířily do centra Asie. Kupci se také plavili po moři do Mezopotámie nebo současného Ománu na rákosových oplachtěných člunech.

Ve městě postrádáme i chrámy nebo jiné památky, odkazující na náboženské rituály. Skutečně příslušníci této protoindické civilizace nevyznávali žádný společný náboženský kult? Jde o problém, který mnoha odborníkům také nedá spát.

Absence staveb, jež by na první pohled odpovídaly náboženským účelům, vzbuzuje otázku, zda mohendžodarští obyvatelé patřili mezi ateisty. Ale existuje i jiné vysvětlení. Stavbou, která se v Mohendžodaru nejvíce podobá chrámu, je bazén zvaný Velká lázeň, jenž je ohraničený zdmi z pálených cihel a stojí na nejvyšším kopci ve městě.

Podle Possehla je proto možné, že domorodci vyznávali kult čistoty a vody, který se dá považovat za druh náboženství. Na území celého města se nachází také spousta studní a každý dům je vybaven koupelnou a kanalizací.

Svědčí to nejen o snaze o maximální hygienu, ale i o povýšení vody na bohyni.

Rozluštění písma napoví

Zároveň se tu nenašly žádné zbraně, obyvatelé se tedy pravděpodobně řadili k těm mírumilovným. Dlouhá staletí se zřejmě nezapletli do války, ani nebyli nikým napadeni. Městu totiž úplně chybí hradby na ochranu před nepřáteli, což je naprosto nezvyklé.

Nenašly se ani zbytky ostatků koní, takže lidé z Mohendžodara zřejmě jejich síly nevyužívali ani v tahu, ani jako jezdecký prvek pro dopravní či válečné účely.

Proč má Mohedžodaro v sobě zakódováno tolik pochybností, jak vlastně vypadal zdejší život před mnoha tisíci lety? I když se zachovaly hliněné destičky s obrázky a písmem, které se podobá egyptským hieroglyfům, zatím se nenašel odborník, který by je dokázal rozluštit.

Až se to někomu podaří, budeme o krůček blíže k pochopení zdejšího života.

Tajemstvím je opředen i zánik této civilizace, ke kterému došlo zhruba okolo roku 1900 před našim letopočtem.

Jedním z možných scénářů, jak se město zřítilo do záhuby, mohlo být postupné zhoršování klimatické situace. Na monzuny, které dodávaly vláhu políčkům s úrodou, se už nebylo možno spolehnout. Obyvatelé trpěli horkem, které je donutilo opustit své domovy, a v okolní krajině hledali místa k hospodaření.

Plodiny, jež do této chvíle pěstovali, ničily vysoké teploty, na velkozrnném obilí dozrál sotva zlomek klasů. Nezbývalo než hledat odolnější odrůdy, především rýži a proso – obě plodiny totiž lépe odolávají velmi teplému počasí.

Popisovaný vývoj potvrzují i objevy z archeologických nalezišť. Změny v zemědělství měly vliv i na strukturu měst. Velká sýpka, která je k vidění v Mohendžodaru, ztratila svůj význam. Menší úrodu si lidé zvládli uskladnit i doma.

Počet obyvatel větších měst se proto rapidně snížil.

Další možností konce je nějaká nepřátelská invaze. Přibližně v období okolo roku 1500 př. n. l. přišli indoevropští kočovníci, kteří hnali velká stáda krav. Mohl sem proniknout například i kmen Árjů. Odtud pak jedna skupina obyvatel zamířila na západ a její potomci se stali předky současných evropských národů.

Další vlna kočovníků zamířila na jih. Zároveň mohlo někdy v této době dojít i k záplavám nebo zemětřesení. Civilizace zřejmě nezanikla v jediném krátkém okamžiku. Výzkumy ukazují, že potomci domorodců z Mohedžodara možná přesídlili do okolí řeky Gangy, kde našli příjemnější podmínky k životu.

Tam se totiž okolo roku 1200 př. n. l. začínají objevovat prosperující sídla.

Foto: Shutterstock, Pixabay, PX FUEL