Nedobytné opevnění padlo. Ulice plály v plamenech, obyvatelé byli pobíjeni jako toulaví psi. Tehdy se Trojané obrátili k nebesům a ptali se, čím si to zasloužili. Ale Apollon, bůh Slunce a patron města, neodpovídal.

Jen další déšť šípů zasvištěl vzduchem a všem bylo jasné, že konec není daleko. I my se dodnes ptáme: Proč? Proč se vznešená Troja proměnila v ruiny, a jak to bylo s její zkázou a znovuobjevením?

Byla to legenda, která zažehla jiskru v srdcích mnoha archeologů. Starořecký hrdinský epos o 24 zpěvech a 16 000 verších, který jeho autor, slepý básník Homér, nazval Ilias. Jde o jiné pojmenování pro Troju, odkazující na zakladatele města Íla.

Homér v Iliadě vypráví o trojské válce, střetu, jenž měl začít okolo roku 1200 př. n. l. a barvit písek krví padlých mužů po dlouhých deset let. Traduje se, že vše zapříčinil trojský princ Paris, když se bezhlavě zamiloval do manželky spartského krále Menelaa.

Jmenovala se Helena, a prý byla tak krásná, že kvůli ní stálo za to vyslat na moře tisíce lodí a dobýt město, do nějž ji proradný princ unesl. Ale možná je v tom Paris i trochu nevinně.

Ostatně byla to sama bohyně Afrodita, která mu přislíbila dar lásky, pokud ji ve sporu s dalšími bohyněmi, Hérou a Athénou, prohlásí za nejkrásnější.

Nezodpovězená hádanka dějin

HomPotupený Menelaos ale neměl pro štěstí mladých milenců pochopení, poprosil o pomoc svého mocného bratra Agamemnona a sestavil obrovskou armádu, v níž proti Troji táhlo celé zbývající Řecko.

Ovšem ani pohled na blížící se hordu vojáků šedovlasého trójského krále Priama a jeho staršího syna, udatného Hectora, nevyděsil. Věděli, že Troja ještě nikdy nebyla dobyta a sebevětší hrozba její masivní hradby nedokáže prolomit.

Starosti jim dělalo jediné jméno, jediný muž bojující na nepřátelské straně – Achilles. Nejodvážnější, nejzdatnější a nejobdivovanější válečník, jakého lidstvo kdy poznalo. Přijel si do Troji pro věčnou slávu, tak, jak mu bylo po narození předpovězeno.

Měl za sebou nesčetně bojů, nikdo se mu v bitevní vřavě nevyrovnal. Říkalo se o něm, že jej matka jako malého vykoupala v řece Styx, oddělující život na povrchu od podsvětí Hádovy říše mrtvých, a díky tom se stal nezranitelným.

Tedy skoro… Jedinou slabinu Achilles měl – patu, za niž ho matka při koupání držela.

Pro Trojany se válka začala vyvíjet velmi dobře. Opevnění drželo a princ Hector se svými jednotkami získával jedno vítězství za druhým, kosil vojska nepřítele jako mor.

Achilles – jediný, který se mu svými schopnostmi a odvahou mohl rovnat, a dokonce jej i překonat – se po letech bojů držel stranou.

Měl totiž osobní spor s králem Agamemnonem, nesnášel ho za to, že mu sebral Bríseovnu, původně zajatkyni, z níž se časem stala spíše jeho družka.

Do vývoje situace zasahovali i pletichařící bohové, přihrávající dílčí úspěchy na obě strany, jak se jim to zrovna hodilo. Řekové však byli nepřítomností Achilla na bojišti celkově frustrováni.

Upadající morálku se v kritickém bodě rozhodl pozvednout Patrokles, Achillův nejlepší přítel. Půjčil si jeho zbroj a jal se roznášet zkázu v řadách trojských vojsk.

To se mu dařilo, dokud nenarazil na Hectorův meč… V tu chvíli se karta obrátila, ale jinak, než by si statečný trojský princ přál.

Achilles, zlomený smrtí Patrokla, který pro něj byl spíše bratrem, se vrátil do boje. Hector proti němu byl bez šance a řecký hrdina jeho tělo vláčel přivázané ke koni podél trojských hradeb. Zdálo se, jako kdyby tím válečné hrůzy skončily.

Nedlouho poté se pobřeží obléhané Troje vyprázdnilo, pryč bylo cizí vojáci i jejich lodě. Jediná věc tam zůstala – obrovský dřevěný kůň.

Trojané jej považovali za dar na usmířenou, a proto jej vtáhli dovnitř města, kde se okolo něj konala bujará oslava, trvající dlouho do noci.

Když se však všichni uložili ke spánku, objevil se v koni otvor, z nějž co nejtišeji začali vylézat řečtí vojáci, vedení ithackým krále Odysseem. To on celou lest nachystal.

Nedobytné hradby Troje tak byly prolomeny nikoliv silou kopí a mečů, ale silou myšlenky. Řekové otevřeli zevnitř bránu, dali skrytým spolubojovníkům znamení ohněm, a začala jatka, která byla koncem slavného města… Potud známá legenda.

Skutečné příčiny boje o město ležící na pobřeží Malé Asie, tedy na území dnešního Turecka v kraji zvaném Troas, ale přesně neznáme. A možná už se je ani nikdy zjistit nepodaří.

Za nejrealističtější důvod tak velké války se považuje nepřekvapivě věčná lidská touha po bohatství. Troja patřila v době svého rozkvětu k nejvýznamnějším městům, stojícím na obchodní stezce s Východem.

Proudily tudy zlato, stříbro, dřevo, konopí, ryby, olej či čínský nefrit. Proto mohla být trnem v oku ostatním řeckým národům, ty totiž měly chtít podél obchodní trasy vybudovat kolonie a pak už jen přepočítávat zisky.

Zajímavé je, že v další variantě je stejně jako v bájích jablkem sváru opět žena, tentokrát Priamova sestra unesená jistým Telamonem z řeckého národa Lokrů.

Ten se podílel na výstavbě trojských hradeb a podle věštby mělo být právě jím postavené místo prolomeno. Šlo o západní zeď, která je později během vykopávek skutečně nalezena a z neznámých důvodů je oproti ostatním nejslabší. Jen náhoda?

Za koncem Trojs může být také vpád tzv. mořských národů, které v průběhu 2. tisíciletí př. n. l. útočily na bohaté starověké civilizace, ležící na březích Středozemního moře.

Ať již byly příčiny jakékoli, jisté je, že slavné město se v určitém bodu dějin proměnilo v ruiny. Nesčetně generací žilo za jeho hradbami, časy prosperity se střídaly s pohromami, jako byla zemětřesení, požáry či války.

Troja někdy vzkvétala, jindy uvadala, jinak tomu u sídliště s historií sahající tisíce let nazpět ani nemůže být.

Z malé vesničky, situované u vstupu do Dardanelské úžiny, postupně vyrostla pyšná citadela. Sílila, těžila z výhodného postavení, kdy mohla obchodovat na moři i na souši a nabízet své služby proplouvajícím lodím.

O princi Hectorovi mluvil Homér jako o zdatném krotiteli koní, a právě i chov koní mohl přispět do pokladnice Troje. Archeologové později v oblasti našli spoustu kostí těchto lichokopytníků, stejně tak ostatky dalších domestikovaných zvířat.

Důležitou roli zde měly hrát i ovčí farmy – z toho vyplývá kromě významu z hlediska potravinářského (maso, mléko) i možnost zpracovávání vlny a vývozu textilu do okolních zemí.

Tomu všemu je ale kolem 12. století př. n. l. konec, z Troje zbudou jen trosky. Má se za to, že ani poté nebyla oblast zcela opuštěna a několik století tu zůstávaly z písku trčet viditelné rozvaliny.

A to i v časech Homéra, tzn. někdy v 7.–8. století př. n. l. V té době se místo nazývalo Ilion a přicházeli sem poutníci včetně králů vzdát hold velikánům trojské války, tedy pro ně tehdy ještě ne zas tak vzdáleným postavám minulosti.

Ví se, že když roku 334 př. n. l. projížděl Malou Asií císař Alexandr Veliký, složil oběti u hrobek spojovaných s homérskými hrdiny Achillem a Patroklem.

Díky této přidané hodnotě v podobě de facto obdoby dnešního turistického ruchu se oblast těšila výhodám poskytovaným přímo vládci Řecka a později i Říma.

Jenže čas plynul, osídlení tu bylo velmi řídké, a tak se i poslední pozůstatky Troje nořily do písků času stále hlouběji. Apollonovo město, kdysi zalité sluncem a bronzem, se odebralo do říše stínů a na dlouho zmizelo z dohledu smrtelníků.

Dobyvatelé ztracené pravdy

Homérovy veršované eposy byly určeny k hlasitému čtení za doprovodu hudby, ožívala v nich božská stvoření i nadlidsky mocní hrdinové. Nikdy se tedy nejednalo o dílo pro historiky, ačkoliv Řekové a Římané později věřili, že vypráví skutečnost.

Popisovaný děj se odehrává v době bronzové, což je období cca mezi lety 2300–800 př. n. l., ale jak tušíme, Homér sám žil a tvořil až v éře následující – v době železné.

Tomu odpovídá způsob pohřbívání v Iliadě, kde se těla zesnulých nechávají shořet na hranici, tzn. tak, jak tomu bylo v době železné, zatímco v době bronzové se pochovávala do země.

Na druhou stranu, epos obsahuje řadu pozoruhodných detailů, díky nimž přetrvávala naděje a touha po nalezení Troje celá staletí našeho věku.

Podle Iliady stálo město na kopci nad krajinou v okolí řeky Skamandros. U ní prý spojené útočící řecké národy založily tábor, a zde také měly probíhat boje, zhruba pět kilometrů od pobřeží Egejského moře.

Zmínky o Troji nacházíme i v druhém zásadním dílu přisuzovaném Homérovi, Odyseji, a stejně tak i v další antické literatuře.

Kde je ale pohřbená, se tehdy najisto nevědělo a s rozvojem kritického dějepisectví se na ni pohlíželo čím dál více jako na legendu, mýtus či povídačku. Jenže jak známo, legendy mívají mnohdy reálný základ.

Hlavním „podezřelým“ byl v tomto směru kvůli svému jménu především poloostrov Troas (dnešní turecký poloostrov Biga – pozn. red.). Trvalo ovšem pěkně dlouho, než se někdo konečně dostal na správnou stopu.

Francouzský cestovatel Jean Baptiste LeChevalier správně vytušil, že prameny vyvěrající na úpatí pahorku Hissarlik jsou shodné s těmi, které popisuje Homér v Iliadě. Podle něj by mohlo tedy jít o Skamandros!

Jeho tvrzení zaujalo německého bohatého obchodníka, amatérského archeologa a hlavně celoživotního nadšence do Troje, moderně bychom řekli geeka, Heinricha Schliemanna.

Své zkoumání v oblasti započal roku 1868 vykopávkami v dnešní vesnici Pinarbasi, protože se tradovalo, že právě ona stojí na místě bájného homérského města.

Schliemann tu však nenarazil na nic, co by nasvědčovalo přítomnosti jakékoliv dávné starověké civilizace. Intuice v kombinaci s badatelským nadáním a téměř encyklopedickou znalostí každého slova Iliady zavedla Schliemanna skutečně až na pahorek Hissarlik.

Zde začal 9. dubna 1870 bez jakéhokoliv úředního povolení archeologické práce. Těžko si představit, jak vysoký musel mít tep, když se ze zeminy začaly nořit trosky paláců a chrámů, zbytky zdí a opevnění!

Němec však musel kopání brzy ukončit, dostal se totiž do sporu s úřady v Turecku. S legální licencí se vrátil 1. října 1871, plný odhodlání a víry, že učinil možná největší objev všech dob.

Byl přesvědčen, že před založením „Homérovy“ Troje byla oblast neosídlená, a že je tudíž nejstarší a nejníže položenou vrstvou.

Práce probíhaly do úmoru, ale místo dalších pozůstatků Troje nalezl studnu s kameny pospojovanými maltou, což znamenalo, že pocházela z časů novějších, tedy zřejmě z doby Římanů. To potvrdil i následný objev římských mincí.

Schliemann se však prokopával dál, odhalil zdi, jež už malta nespojovala, a také mramorové desky, ale pořád nic, co by jakkoliv souviselo s Trojou.

Na konci října si nadšenec rozpačitě drbal hlavu při pohledu na primitivní kamenné nástroje, kladiva, sekery a další kamenná ostří, která vůbec nesplňovala jeho představu o estetických a ladných mečích a zbroji Trojanů, jak je popisoval Homér.

Když se čas promíchal…

Celé to nedávalo smysl, jako kdyby se tu čas promíchal. Pouhých 4,5 metru pod zemí Schliemann nacházel pozůstatky doby kamenné, o 20 metrů dál narazil na zdi z éry starověkého Říma!

Až jeho následovníci odhalili, že to je proto, že pahorek Hissarlik není tvořen pravidelně navrstvenými homogenními soubory archeologických nálezů. Památky jednotlivých kultur se tu na sebe vršily v jiném plošném rozsahu a v různých výškách.

Schliemann se však zmatením nenechal rozhodit, 6. listopadu vytáhnul z vrstvy tří metrů pod dobou kamennou měděné jehly, nože, meče a válečné sekery. Čím hlouběji kopal, tím lepší byla kvalita objevených předmětů.

Z půdy tak vysvobodil i první elegantní hliněné nádoby či čepele nožů z vulkanického skla s dvojitým ostřím.

Práce pokračovaly a úžasných nálezů přibývalo, ale žádný z nich nepodával jasné svědectví, že by se Schliemann skutečně nacházel na území homérské Troje. Němec doufal v nějaký nápis, i když není jisté, jestli v té době vůbec nějaké existovaly.

Po několikaměsíční přestávce se k vykopávkám vrátil v dubnu 1872 a nalezl bloky lasturového vápence, snad zbytky zdí budov, stříbrné jehlice do vlasů a různé další drobné předměty ze slonoviny.

V mramoru často narážel na soví obličej s lidskými rysy, zřejmě odkaz na bohyni moudrosti Athénu. Předmětů přibývalo, nicméně nezvratný důkaz, ideálně vytoužený nápis, stále chyběl.

Schliemann začal pochybovat, zda Trojané písmo vůbec znali, protože většina nálezů je zdobena výhradně symboly. A když pak v červnu narazil na dvoumetrový blok mramoru s vyobrazením boha Helia, poklesly jeho naděje k bodu mrazu. Homér se přeci v Iliadě o Heliovi nikde nezmiňuje…

Vysílený objevitel byl přes řadu slibných indicií připraven své snahy ukončit a přenechat další vykopávky profesionálním archeologickým organizacím. Ale pak, jako v hollywoodském filmu, se začaly dít doslova zázraky.

Schliemann před sebou najednou spatřil třímetrové zdi, dle jeho odhadu původně mnohem vyšší a základy čtvercové věže o rozměrech 12 x 12 metrů. Najednou si byl jistý, že se nemýlil, mytická Troja mu právě teď ležela u nohou!

Práce pokračovaly i v roce 1873 a další rozsáhlé nálezy předčily všechna Schliemannova očekávání. Svoji misi tu zakončil objevem budovy, kterou označil za palác krále Priama, i když mu k tomu chyběly jasné důkazy.

V květnu pak podal zprávu veřejnosti o tom, že jeden otazník dějin si může v seznamu změnit na vykřičník – bájná Troja existovala!

Poklad nejcennější

Veškerou činnost tu Schliemann hodlal ukončit k 15. červnu, ale ještě předtím učinil vůbec největší a nejcennější objev.

Za Priamovým palácem totiž odhalil trójskou kruhovou hradbu, v jejíž blízkosti ležel měděný předmět zakrytý vrstvou na kámen ztvrdlého červeného popela a kalcinovaných trosek. Schliemannovi ihned došlo, že by mohlo jít o ukrytý Priamův poklad!

Vyhlásil proto pauzu na oběd a dělníci, kteří pro něj celé roky pracovali, s úlevou odhodili lopaty a krumpáče.

Těch se chopil sám Schliemann a pak už jen užasl oslněn tou nádherou… Zlaté knoflíky a diadémy, stříbrné vázy, bronzové poháry a tisíce dalších předmětů bylo potřeba ukrýt před kopáči, kteří by takové bohatství mohli rozkrást.

S pomocí manželky Sofie Schliemann v koších na zeleninu tajně propašoval celý poklad nejen pryč z naleziště, ale i z Turecka.

V Řecku s ním pak vyvolal stejnou měrou jak senzaci, tak mezinárodní skandál. Turkové se cítili okradeni a žádali navrácení cenností, avšak marně. Kvůli vzniklým kontroverzím dala od Schliemanna všechna muzea ruce pryč, nikdo si netroufl poklad vystavit.

Objevitel jej tak nakonec věnoval německému lidu a perla mezi všemi archeologickými nálezy tak získala nový domov v Berlíně. Později se jeho část do Turecka přece jen vrátila, výměnou za povolení k dalším vykopávkám.

Po Schliemannově smrti jeho následovníci odhalili nové souvislosti a fakta. Jak bylo řečeno, pozůstatky Troje se nacházejí v několika vrstvách, označovaných podle stáří jako Troja I – Troja IX. Ukazuje se, že tzv.

Priamův poklad leží v jiné vrstvě, než je ta, která by měla odpovídat době panování krále Priama. Stále tedy není vše úplně jasné a archeologové mohou dál bádat. A poklad samotný?

Na tom, že jde o jeden z nejvýznamnějších objevů všech dob, se nic nemění. Což je zřejmě i hlavní důvod, proč ke konci 2. světového války z Berlína beze stopy zmizel.

Až v roce 1993 vyšlo najevo, že jej tehdy sebrali Sověti a přivlastnili si ho jako náhradu škod, které jim Němci během války způsobili. Tento krok si Rusové v 90. letech i právně legalizovali, takže nebyli nuceni nic nikomu vracet.

Největší část Priamova pokladu, který takto zůstává pojmenován, se dnes tedy nachází v Puškinově muzeu v Moskvě.

Berlínu zbyly jen trójské „drobky“ a oči pro pláč, nadšencům do starých řeckých bájí a mýtů pak výpravy do „matičky Rusi“… Co by na to asi řekl Schliemann?

Jako Odysseus

V roce 1996 změnila turecká vláda místo vykopávek na Trójský historický národní park. Zahrnuje území o velikosti 136 km2 a jeho cílem je chránit tuto jedinečnou památku i všechny úžasné nálezy, které během let vydala.

O dva roky později byl park zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO a roku 2015 se otevřel i pro širokou veřejnost.

Návštěvníci se sem nejčastěji dostávají autobusem, který je vysadí na rozlehlém květinami a stromy posetém náměstí, na němž se nacházejí i některé prastaré artefakty. Ale hlavně v jeho samém středu stojí velký dřevěný kůň!

Můžete si do něj vylézt po žebříku, zavřít oči a zkusit si aspoň na chvíli připadat jako Odysseus před dávnými věky, kdy si s bušícím srdcem uvědomoval, že jeho lest vyšla…

Foto: PX FUEL, Archiv, autorka